Definice
Spoluvlastnictví – Vlastnictví více osob k téže věci podle ideálních podílů; dispozice vyžaduje souhlas všech (od Justiniána většiny), zaniká dohodou nebo dělicí žalobou.
Výklad v předmětech
Římské právo I
Spoluvlastnictví
Vlastnictví více osob k téže věci podle ideálních podílů.
- Consortium ercto non cito: nejstarší forma, nerozdělený zděděný majetek. Každý měl dispoziční právo k celku a mohl ostatním jednání zakázat.
- Condominium: podíly vyjádřené zlomkem. Akrescence: uvolněný podíl přirůstá ostatním. Na prospěchu i nákladech se podílejí všichni. Každý smí věc běžně užívat a brát užitky, dispozice s věcí vyžaduje souhlas všech. Od Justiniána rozhoduje většina. Při propuštění otroka jedním spoluvlastníkem platí favor libertatis.
- vznik: společenskou smlouvou (societas) nebo děděním,
- zánik: dohodou nebo dělicí žalobou (actio communi dividundo, u dědictví actio familiae erciscundae) s adiudikací.
Podíl je ideální (pars pro indiviso, pars quota) a určuje účast na výtěžku a nákladech. Dispozice s celkem vyžadovala původně společné jednorázové jednání všech, později postačilo oddělené jednání, účinné až posledním dílčím souhlasem; souhlas musel být projeven bez ohledu na velikost podílů. Běžné užívání podíl neomezoval, jen faktická konkurence ostatních, kteří mohli spoluvlastníkovi jednání zakázat. Procesní ochranu společného práva mohl uplatnit i jednotlivec. Actio communi dividundo byla iudicium duplex (každý žalobcem i žalovaným): soudce rozdělil dělitelné věci, nedělitelné přikázal jednomu za náhradu a vyřídil i vzájemné nároky na náklady; Justinián ji připustil i bez zrušení spoluvlastnictví jen k vypořádání nároků.
Odkaz na původní dokument
Absolutní majetková práva
Spoluvlastnictví
Vlastnické právo k téže věci, které náleží více osobám společně (§ 1115 a násl. OZ). Nejde o vlastnictví právnické osoby (tam je vlastník jeden). Formy: podílové (ideální) spoluvlastnictví (§ 1115–1157), Bytové spoluvlastnictví (§ 1158–1222), přídatné spoluvlastnictví (§ 1223–1235) a společenství jmění (§ 1236–1239), včetně bezpodílového společného jmění manželů. Rozlišuje se spoluvlastnictví ideální (podíly na celé věci) a reálné (fyzické části, v českém právu jen výjimečně).
Podílové spoluvlastnictví: každý spoluvlastník má právo k celé věci, omezené stejným právem ostatních (§ 1117 OZ). Vůči věci jako celku se spoluvlastníci považují za jedinou osobu (§ 1116 OZ). Z právního jednání týkajícího se společné věci jsou oprávněni a povinni společně a nerozdílně (§ 1127 OZ). Plody a užitky se dělí podle podílů (§ 1120 OZ). Srov. Spoluvlastnictví v římském právu.
Odkaz na původní dokument