Kapitola předmětu Ústavní právo II
Obsah: formální a materiální právní stát, principy vnitřní morálky práva, právní jistota a zákaz retroaktivity, dělba moci a individuální zákony, klíčové nálezy (Lustrace I, Pospíšilova novela, Stavební spoření, Jezy na Labi).
Právní stát
Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Ústava princip nedefinuje, jeho obsah dotváří judikatura.
- Formální právní stát: státní moc je vázána právem, jedná jen na základě zákona a v jeho mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), jednotlivec smí vše, co zákon nezakazuje (čl. 2 odst. 4 Ústavy). Právo musí splňovat formální kvality: obecnost, veřejnost, srozumitelnost, prospektivitu, stálost, bezrozpornost, soulad aplikace s textem. To jsou Fullerovy požadavky vnitřní morálky práva. Lon Fuller jich uvádí osm: obecnost, veřejnost (vyhlášení), prospektivita (zákaz retroaktivity), srozumitelnost, bezrozpornost, proveditelnost (nežádá nemožné), stabilita v čase a kongruence (soulad jednání úředníků s vyhlášeným pravidlem). Úplné selhání v jednom z nich podle něj vede k tomu, že nejde o právo vůbec.
Rule of law × Rechtsstaat: anglosaský rule of law vychází z vlády práva nad mocí, rovnosti před zákonem a ochrany práv běžnými soudy (Dicey). Německý Rechtsstaat byl původně formální (vázanost správy zákonem) a materiální obsah získal až po roce 1945 (Základní zákon, vázanost zákonodárce základními právy). Česká ústava navazuje na materiální Rechtsstaat.
- Materiální právní stát: nestačí dodržovat jakékoli procedurálně řádně vzniklé právo, rozhoduje respekt k normám, které jsou v souladu se základními hodnotami demokratické společnosti (Listina). Právní stát není hodnotově „amorfní“. Český ústavní soud se k materiálnímu pojetí přihlásil už v nálezu Lustrace I (92, napadený zákon č. 451/1991 Sb. podmiňoval na 5 let výkon vybraných funkcí lustračním osvědčením; obstál až na dílčí ustanovení) a v nálezu 93. Normativní oporou je materiální jádro Ústavy (čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy), viz Stabilita a dynamismus ústavy.
Jiné ústavní soudy střední Evropy (Maďarsko) se při vyrovnání s minulostí přiklonily spíše k formálnímu pojetí.
Princip právní jistoty
Součást právního státu: předvídatelnost práva, ochrana důvěry v právo a nabytých práv. V nálezu Lustrace I ji Ústavní soud ČSFR pojal jako „jistotu obsahových hodnot“, kterou nelze chápat izolovaně a formálně. To je obhajitelné pro přechodové období, jako obecné pravidlo by to princip vyprázdnilo. Původní pětiletá lhůta lustrací byla navíc prodloužena (1995) a pro civilní sféru zrušena (2000), což ÚS akceptoval v nálezu Lustrace II (Pl. ÚS 9/01).
Zákaz retroaktivity (nález Stavební spoření, 10):
- Pravá retroaktivita (zpětné působení na skutečnosti a vztahy, které nastaly a skončily před účinností) je zásadně zakázána. Výjimky: adresát s ní musel počítat (norma v příkrém rozporu s principy humanity a morálky), veřejný pořádek u kogentních předpisů při „přerodu hodnot“, neaplikace předpisu, který ÚS shledal protiústavním.
- Nepravá retroaktivita (nová úprava působí do budoucna i na vztahy vzniklé dříve) je obecně přípustná. Nepřípustná je, pokud zájem jednotlivce na zachování dosavadní úpravy převáží veřejný zájem na změně (test vhodnosti, potřebnosti a „hranice únosnosti“).
- Chráněno je i legitimní očekávání (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP).
Lustrační zákon podle ÚS ČSFR retroaktivní nebyl: dřívější funkce neprohlašuje za protiprávní, jen stanoví další předpoklady pro výkon funkcí do budoucna (v terminologii Pl. ÚS 53/10 jde o nepravou retroaktivitu).
Stavební spoření (Pl. ÚS 53/10): zákon č. 348/2010 Sb. snížil státní podporu z 15 % na 10 % i u existujících smluv do budoucna (nepravá retroaktivita, obstála) a zavedl 50% daň z podpory za již uplynulý rok 2010 (pravá retroaktivita, zrušena). Posun přinesl nález o valorizaci důchodů (23): nárok podle většiny vzniká až splatností dávky, ne splněním zákonných podmínek, takže snížení valorizace bylo jen nepravou (a přípustnou) retroaktivitou; odlišná stanoviska v tom vidí odklon od Pl. ÚS 53/10.
Dělba moci
Ústava dělí státní moc na zákonodárnou (hlava II), výkonnou (hlava III) a soudní (hlava IV). Vedle nich stojí orgány, které se do trojdělby nevejdou (Čtvrtá moc). Složky dělby moci:
- funkční: rozdělení funkcí (tvorba zákonů, výkon, rozhodování sporů),
- institucionální a personální: oddělené orgány, neslučitelnost funkcí,
- brzdy a protiváhy: vzájemná kontrola (veto, důvěra vládě, ústavní soudnictví, kontrasignace).
Česká dělba moci je parlamentní (Parlamentní forma vlády): vláda odpovídá Poslanecké sněmovně.
Nález Jezy na Labi (04): zákonodárce zákonem prohlásil konkrétní stavbu (jezy na Labi) za veřejný zájem. ÚS to zrušil pro rozpor s dělbou moci (čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 81 a 90 Ústavy, čl. 36 Listiny): veřejný zájem se zjišťuje až v řízení poměřováním partikulárních zájmů a nelze ho a priori stanovit zákonem. Zákonodárce se tím dostal do dvojího střetu: s mocí výkonnou (rozhodnutí konkrétní věci patří správnímu orgánu) a s mocí soudní (soud nemůže přezkoumat zákon, takže dotčení ztrácejí soudní ochranu). Parlament sice vykonává i nezákonodárné funkce (Pl. ÚS 1/2000), nemůže je však přenášet do formy zákona. Navazující případ: Pl. ÚS 24/08 (paralelní dráha letiště Ruzyně). Viz Individuální zákon.
Individuální zákon
Zákon, který nemá obecnou povahu, ale upravuje konkrétní případ (konkrétní stavbu, konkrétní osobu). Je v napětí s dělbou moci a právem na soudní ochranu: zákonodárce tím přebírá roli správního orgánu a dotčeným osobám odnímá procesní ochranu (opravné prostředky, soudní přezkum). Zákaz ale není absolutní: Ústava sama předpokládá zákony ve formálním smyslu (státní rozpočet, souhlas s mezinárodní smlouvou, zřízení kraje ústavním zákonem) a toleruje se zřizování konkrétních institucí zákonem. Rozhodující je, zda zákon zasahuje do práv konkrétních osob bez důvodu a bez možnosti obrany (Jezy na Labi).
Pospíšilova novela (08): novela zákona o soudech a soudcích č. 314/2008 Sb. zavedla funkční období předsedů soudů, ale přechodné ustanovení fakticky mířilo na jedinou osobu, předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou (mandát by jí skončil po 5 letech, předsedovi NSS po 10). ÚS ho zrušil jako zneužití formy zákona k individuálnímu aktu (anglosaský zákaz bill of attainder), svévoli zákonodárce a zásah do nezávislosti soudní moci a do práva na rovný přístup k veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny). Navazuje na spor Brožová vs. Klaus (06).
- Ustavni_pravo_-_seminar_II.pptx
- Casebook (Kosař a kol., ASPI 2014)
- Pl. ÚS 39/08