Kapitola předmětu Římské právo II
Obsah: obligace jako ze smlouvy (nepřikázané jednatelství, plnění nedluhu a další), bezdůvodné obohacení a kondikce, jeho tradice v moderním právu.
Kvazikontrakty
Obligationes quasi ex contractu: obligace, které vznikají bez konsensu stran, ale svými účinky se podobají smluvním (Justiniánova kvadripartice, viz Zavazovací důvody). Patří sem:
- Negotiorum gestio (nepřikázané jednatelství),
- Solutio indebiti (plnění nedluhu),
- communio incidens (nahodilé spoluvlastnictví bez smlouvy, actio communi dividundo),
- tutela (vztahy mezi poručníkem a poručencem, actio tutelae, viz Tutela),
- závazky dědice vůči odkazovníkům (legatum per damnationem) a hereditas iacens,
- obecně bezdůvodné obohacení.
Vztahy připomínají kontrakty, chybí jim však některý pojmový znak smlouvy, nejčastěji konsensus. Pojem zobecnila až poklasická jurisprudence. Obsahově jsou různorodé: jedna skupina připomíná reálné kontrakty, zejména zápůjčku (kondikce z bezdůvodného obohacení), druhá konsensuální kontrakty, zejména mandát (nepřikázané jednatelství, tutela, cura).
Tutela a cura: vztah poručníka a poručence se už za republiky posuzoval jako základ obligace i bez smlouvy. Po skončení tutely má poručenec actio tutelae directa, poručník actio tutelae contraria. U opatrovnictví (cura) se nároky vyrovnávaly žalobami z nepřikázaného jednatelství, a to už během trvání vztahu.
Negotiorum gestio
Nepřikázané jednatelství: kdo bez příkazu obstará cizí záležitost (např. za nepřítomného), zavazuje se ji dokončit a vyúčtovat. Pán záležitosti (dominus negotii) musí nahradit užitečně vynaložené náklady, byla-li věc vedena užitečně (utiliter coeptum). Jednatel odpovídá za culpa jako za dolus. Pustí-li se do nových, pro pána neobvyklých obchodů, podle Prokula odpovídá i za náhodu (D. 3, 5, 10).
Ochranu poskytovalo původně praetorské, později civilní právo. Jde o nejstarší a nejreprezentativnější kvazikontrakt příbuzný konsensuálním kontraktům (mandátu); jednání gestora je jednostranné.
Předpoklady:
- negotium alienum: záležitost cizí. Jde-li zčásti o věc gestorovu, nebo obstarává-li vlastní věc v domnění, že je cizí, závazek podle klasického práva nevzniká,
- úmysl obstarat cizí záležitost, ať z pocitu povinnosti, nebo z vlastního rozhodnutí. Dostal-li gestor příkaz, je mandatářem příkazce, ale vůči třetí osobě je gestorem.
Justinián zavedl tzv. nepravou negotiorum gestio (jedná v cizí záležitosti ve vlastním zájmu nebo v omylu, že je jeho): gestor má nárok na náklady v rozsahu, v jakém by byl pán obohacen.
Povinnosti: gestor jednání dokončí a vydá vše, co z něj získal. Odpovídá běžně za nedbalost, při odvracení nebezpečí či nouze jen za dolus, při výrazném vybočení z forem obvyklých pánovi i za náhodu. Pán hradí náklady i s úroky, ale jen jednal-li gestor objektivně i subjektivně v jeho prospěch. Po zákazu pána nemá gestor nárok na nic.
Žaloby: actio negotiorum gestorum directa (pán proti jednateli) × contraria (jednatel na náhradu nákladů).
Solutio indebiti
Plnění nedluhu: kdo omylem plnil, co nedlužil, může žádat vrácení condictio indebiti. Příjemce je zavázán jako z mutua (re obligatur, Gai. 3, 91). Podmínkou je omluvitelný omyl plnitele. Kdo plnil vědomě, činil dar. Mýlit se musel i příjemce: kdyby věděl, že dluh neexistuje, dopouštěl by se furtum (zpronevěry). Je lhostejné, zda dluh vůbec nevznikl, zanikl, nebo existuje, ale je neúčinný pro námitku (ope exceptionis). Nevrací se plnění naturální obligace.
Bezdůvodné obohacení (Řím)
Římské právo neznalo obecnou žalobu z bezdůvodného obohacení, ale soustavu kondikcí (condictiones) pro typové případy majetkového přesunu bez právního důvodu. Ideovým základem je Pomponiův výrok nam hoc natura aequum est neminem cum alterius detrimento fieri locupletiorem (je přirozeně spravedlivé, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého).
Vztahy připomínaly zápůjčku: na příjemce přešlo vlastnictví zastupitelných věcí, ale ne pro úvěr, nýbrž z důvodu, který nikdy neexistoval, pominul nebo se nerealizoval. Proto se žaloby už v klasické době nazývaly condictiones sine causa. Poklasické a justiniánské právo počet případů rozmnožilo a rozdělilo je podle základu obohacení.
Kondikce:
-
condictio indebiti: plnění nedluhu (Solutio indebiti),
-
condictio ob causam datorum (causa data causa non secuta): plněno pro očekávaný důvod, který nenastal (věno odevzdané před sňatkem, který se neuskutečnil; protiplnění u inominátu),
-
condictio sine causa: obecná kondikce bez důvodu (např. donatio mortis causa, když dárce přežije). V užším smyslu jde o případy, kdy důvod neexistoval už při vzniku obohacení (darování mezi manžely, nabytí cizí věci specifikací či akcesí),
-
condictio ob turpem causam: plnění za nemravným účelem (např. za to, že nepodám infamující žalobu, nebo když si depozitář nechá zaplatit za vydání uschované věci), jen je-li nemravnost pouze na straně příjemce. Je-li plnění nečestné i pro plnitele (úplatek za nespravedlivý rozsudek), kondikce nepřísluší: in pari causa turpitudinis melior est condicio possidentis,
-
condictio ob iniustam causam: z protiprávního důvodu (násilím vynucená stipulace, lichva, zaplacení nedovolených úroků, výhra ze zakázané hry),
-
condictio (ex causa) furtiva: proti zloději (Furtum).
Rozsah: kondikce byly žaloby přísného práva a zněly na vydání všeho, oč byl žalovaný obohacen v době rozsudku, tedy i toho, co pomocí nabytého dále získal. Příjemce v dobré víře neručil za zhoršení ani zkázu, kdo znal pravý stav, odpovídal za každou nedbalost, a kdo jednal od začátku v ziskuchtivém úmyslu, dopouštěl se furtum a odpovídal i za náhodu.
Moderní tradice: německé právo navázalo na Pomponia obecnou žalobou z obohacení (BGB). Anglické právo dlouho dogmatický pojem neznalo (Moses v. Macferlan, 1760: povinnost vrátit plyne ex aequo et bono), v posledních desetiletích se však přibližuje římské teorii „chybějícího důvodu“ (no basis).