Kapitola předmětu Teorie práva II
Obsah: právní případ, jednoduché a složité případy, subsumpce a proporcionalita, dokazování a jeho odlišnosti v jednotlivých řízeních. Základy viz Teorie práva I – Aplikace práva.
Aplikace práva
Kvalifikovaná forma realizace práva, kterou autoritativně uskutečňují orgány veřejné moci. Typicky jde o podřazení konkrétní skutkové podstaty pod abstraktní podstatu právní normy (Subsumpce). Výstupem jsou akty aplikace práva a podstatou je autoritativní rozhodování o individuálních právech a povinnostech.
Právní případ
Případ, který lze řešit podle platného práva, tedy spojení konkrétního skutkového děje (fakticity) a právního systému (normativity). Rozlišuje se skutková rovina (Kdo? Kde? Co? Jak? Výsledkem je skutkový stav) a právní rovina (právní kvalifikace pomocí interpretace a argumentace), viz Skutková a právní otázka. Rozlišení má význam pro fáze řízení, procesní práva účastníků a opravné prostředky.
Jednoduchý a složitý případ
- jednoduchý (easy case): norma má jasné jádro, dotčenou úpravu lze snadno identifikovat a provést subsumpci (sylogismus, deduktivní aplikace),
- složitý (hard case): skutečný argumentační problém o správnosti výkladu, který nelze vyřešit odkazem na jasné pravidlo. Nelze použít prostou subsumpci, je třeba tvůrčí argumentace. Často jde o lidskoprávní otázky.
I subsumpce běžně vyžaduje spirálovitý postup (Holländer): prvotní posouzení faktů vede k zaostření („zoom“) skutkových zjištění a normativního rámce. Jednoduchý i složitý případ může vést jak k subsumpci, tak k proporcionalitě.
Subsumpce
Podřazení skutkového stavu pod hypotézu právní normy, logicky sylogismus (norma = hlavní premisa, skutkový stav = vedlejší premisa, rozhodnutí = závěr). Viz Právní sylogismus.
Kolize principů
Proporcionalita je poměřování. Kolizi principů je třeba odlišit od (logického) rozporu norem. Základní práva a veřejné zájmy jsou podle Alexyho principy jako optimalizační příkazy, ne definitivní normy, a proto se na ně neuplatní derogační pravidla. Kolize se řeší argumentací v krocích, které ustálila doktrína a judikatura (Test proporcionality a jeho modifikace). Některé hodnoty jsou ale absolutní a vyvažovat je nelze (např. zákaz mučení, lidská důstojnost).
Test proporcionality
Třístupňový test v judikatuře ÚS:
- vhodnost: umožňuje omezující prostředek dosáhnout sledovaného cíle?
- potřebnost: neexistuje šetrnější prostředek se stejným účinkem?
- proporcionalita v užším smyslu: porovnání závažnosti obou kolidujících práv či statků.
Varianta (IV. ÚS 412/04): legitimita cíle (nezbytného v demokratické společnosti), racionální spojení cíle a prostředku, existence méně intenzivních alternativ (minimalizace zásahu).
Modifikace:
- Test racionality u hospodářských, sociálních a kulturních práv (respekt k diskreci zákonodárce, vyloučení excesů),
- test vyloučení extrémní disproporcionality (např. u daní: zákonodárce má velkou diskreci, ale nesmí zasáhnout majetkové poměry tak, že by daň měla rdousící efekt).
Otevřená otázka: předvídatelnost × přezkoumatelnost (transparentnost) rozhodování.
Test racionality
Mírnější test, který ÚS používá při přezkumu hospodářských, sociálních a kulturních práv. Respektuje poměrně širokou diskreci zákonodárce a jen vylučuje jeho excesy. Posuzuje se, zda zákon nepopírá samotnou podstatu práva, zda sleduje legitimní cíl a zda je k němu rozumným prostředkem (ne nutně nejlepším).
Dokazování
Gnozeologický proces zaměřený na potvrzení nebo vyvrácení existence skutečnosti (či teze o ní). Znaky: poznávání (subjektivní × objektivní, relativní a neúplné), objekt (primární = objektivní realita, sekundární = teze o ní) a subjekt (člověk či instituce, otázka nezainteresovanosti). Smyslem je kvalifikované poznání pravdy, tedy shoda výroku a stavu věci.
V právu jde o formalizovaný procesní postup orgánů veřejné moci, „cestu k rozhodnutí“, zaměřenou na skutkovou rovinu a selektivní (co je podstatné?).
Zásady: rovnost a spravedlivé rozhodování, zákonnost, procesní ekonomie (nadbytečnost důkazu × zákaz libovůle), Volné hodnocení důkazů (× legální teorie důkazní), zásada projednací či vyšetřovací, materiální či formální pravda, ústnost a bezprostřednost × písemnost.
Důkaz
Výsledek dokazování, který potvrzuje nebo vyvrací existenci skutečnosti. Je spojen s důkazní hodnotou. Odlišuj důkazní prostředek (osoba, věc či postup, který k důkazu vede).
Třídění: přímý × nepřímý (indicie), hlavní × vedlejší, laický × odborný, personalizovaný × materializovaný, původní × odvozený, opominutelný × neopominutelný. Důkazem může být cokoli, co přispěje k objasnění věci, ale platí požadavek zákonnosti (nezákonný důkaz nelze použít).
Důkazní prostředky
Demonstrativní výčet v procesních předpisech: výslech účastníků, svědecké výpovědi (hodnocení věrohodnosti, rozpory), znalecký posudek a odborné vyjádření, veřejné a soukromé listiny, ohledání a další (rekonstrukce, rekognice, vyšetřovací pokus).
Dokazování v civilním sporném řízení
- strany mají povinnost tvrzení a povinnost důkazní (§ 101 OSŘ odst. 1, § 120 OSŘ odst. 1), platí formální pravda,
- neunesení důkazního břemene vede k neúspěchu ve věci,
- soud aktivně nevyhledává důkazy pro stranu (rovnost zbraní), výjimkou je § 120 OSŘ odst. 2,
- poučovací povinnost soudu (§ 118a OSŘ odst. 1 a 3),
- Koncentrace řízení (§ 118b OSŘ odst. 1, § 205a OSŘ).
Koncentrace řízení
Zásada, podle níž mohou účastníci uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy jen do určitého okamžiku řízení (v civilním sporném řízení zpravidla do skončení přípravného jednání, jinak do skončení prvního jednání; § 118b OSŘ). Pozdější tvrzení a důkazy soud nepřihlédne, s výjimkami. Na ni navazuje neúplná apelace v odvolacím řízení (§ 205a OSŘ). V nesporném řízení se neuplatní.
Dokazování v nesporném řízení
Taxativní výčet řízení (§ 2 ZŘS), zahájení i bez návrhu (§ 13 ZŘS), zásada vyšetřovací: soud aktivně zjišťuje skutkový stav (§ 20, 21 ZŘS), platí materiální pravda. Účastníci by přesto měli tvrdit a dokládat. Koncentrace se neuplatní (§ 20 odst. 2 ZŘS). Výslech účastníka lze nařídit vždy, je-li nezbytný (§ 22 ZŘS).
Dokazování v trestním řízení
Rozhoduje se o vině a trestu. Platí zásada oficiality a vyšetřovací. Skutkový stav musí být zjištěn bez důvodných pochybností (materiální pravda), jinak In dubio pro reo. Důsledně se uplatňuje Presumpce neviny, právo na obhajobu a právo nevypovídat. Prokazuje se, zda se skutek stal, zda jej spáchal obviněný, a další podstatné okolnosti (povaha a závažnost, příčiny a následky, poměry pachatele).
Dokazování ve správním řízení
Vedou ho správní orgány. Převládá písemnost a neveřejnost (specifika u přestupků). Správní orgán musí zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Účastník má právo seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim. Skutková rovina podléhá správnímu i soudnímu přezkumu. Specifikem je vydávání osvědčení (OP, ŘP) na základě evidencí.
Soudní řízení správní: více druhů žalob, zásada projednací a dispoziční. Soud vychází ze správního spisu, který nemusí dokazovat (pokud se nerozporuje např. obsah záznamu). Přezkoumává se skutkový stav ke dni rozhodnutí správního orgánu (výjimka: azylové věci). Platí plná jurisdikce a dokazování lze doplnit, soud ale nenahrazuje činnost správního orgánu. I informace z internetu je třeba prokázat.