Právo – zápisky

Římské právo I – Ochrana vlastnictví

8 min čtení

Kapitola předmětu Římské právo I

Moderní navázání: Publiciánská žaloba a § 1043 OZ.

Ochrana vlastnictví (Řím)

Žaloby in rem (Actio in rem) se opírají o absolutní právo: majetkové (vlastnické, dědické), rodinné (otcovská moc) nebo status. Absolutnímu právu odpovídá negativní povinnost všech respektovat je. Porušením vzniká nová povinnost konkrétní osoby odstranit porušení. Tím nárok vůči ostatním nezaniká.

Ochrana kviritského vlastnictví:

Ochrana bonitárního vlastnictví: Exceptio rei venditae et traditae, actio Publiciana. Ochrana dalších vztahů podobných vlastnictví viz Reivindicatio utilis.

Žaloba na vydání věci

Vlastnická žaloba nedržícího kviritského vlastníka proti držiteli na vydání věci.

Vývoj:

  • legisakční proces (legis actio sacramento in rem, Gai. 4.16): obě strany dokazovaly, kdo má lepší právo,
  • formulový proces: žalobce prokazoval své vlastnictví, ale z toho ještě neplynula povinnost vydat. Žalovaný byl vyzván, aby věc vydal (actio arbitraria), nebo zaplatil odhadní částku. Tu si žalobce určil přísahou (iusiurandum in litem), takže byla vyšší než hodnota věci. Zaplacením žalovaný věc jakoby koupil. Žalovaného však nebylo možné donutit, aby se dostavil a věc bránil (rem defendere); odmítl-li spor, převedl praetor držbu na žalobce (translatio possessionis), u pozemku interdictum Quem fundum. Šlo o jediný způsob, jak v klasickém sporu dosáhnout bezprostředního vydání věci. Klasická vindikace odrážela mocenské pojetí vlastnictví (vindicatio z vim dicere, „ohlásit svou moc“), kterému neodpovídala povinnost žalovaného.
  • justiniánské právo: rozsudek je exekučním titulem na vydání věci.

Důkazní břemeno nese žalující vlastník. Musí prokázat své vlastnictví (nabývací titul) a přesně specifikovat věc. K tomu slouží actio ad exhibendum (žaloba na předložení věci, i proti detentorovi). Při smísení se vindikuje poměrná část, u hromadných věcí stačí prokázat vlastnictví k nadpoloviční části.

Pasivní legitimace: původně jen držitel, později každý, kdo věc fakticky ovládal, nakonec každý, kdo měl možnost věc vydat.

Restituce (cum omni causa): věc se vydává nezhoršená a se vším, co přibylo (plody, přírůstky).

  • poctivý držitel (bonae fidei) odpovídá za zaviněné zhoršení po litiskontestaci, za plody po litiskontestaci (poklasicky i za dosud nespotřebované plody z doby před ní),
  • nepoctivý držitel odpovídá za zaviněné zhoršení i před litiskontestací, po ní i za náhodu.

Náklady (srov. Práva poctivého držitele):

Zápůrčí žaloba

Zápůrčí žaloba: ochrana držícího vlastníka proti rušení, nejčastěji proti tomu, kdo si osobuje služebnost. Žalobce prokazuje vlastnictví a rušení. Žalovaný by musel prokázat oprávněnost rušení (existenci služebnosti). Rozsudek zní na zákaz rušení, navrácení v předešlý stav, náhradu škody a cautio de amplius non turbando (záruku, že rušení nebude pokračovat).

Klasické právo mělo kazuistické formuláře in rem, většinou negativně formulované (popírající právo žalovaného užívat věc, chodit po pozemku, brát vodu: negativa actio de usufructu), někdy pozitivně (právo stavět do libovolné výše). Justinián je sjednotil v obecnou actio negatoria. Vlastník nemusí prokazovat neoprávněnost rušení: z elasticity (svobody) vlastnictví plyne, že každé omezení musí mít právní důvod.

Actio finium regundorum

Žaloba na úpravu hranic sousedních pozemků, spor o confinium / limes, pás 5 stop (asi 1,5 m). Rozhodovali zeměměřiči. Za císařství šlo obecně o spor o část pozemku. Soudce měl pravomoc adiudicatio (Adiudicatio).

Žaloba pochází ze Zákona XII desek; rozhodovali odborní zeměměřiči (agrimensores), původně tři, později jeden. V klasické době se týkala jen nevydržitelného mezního pruhu (controversia de fine); o větší plochu se vedl spor de loco vindikací. Justinián rozdíl odstranil a přihlížel jen k mimořádnému vydržení. Šlo o iudicium duplex (každý soused žalobcem i žalovaným) se smíšenou povahou: osobní žaloba, která nahrazovala vindikaci; vyřizovaly se v ní i nároky na užitky a náhradu škody.

Actio aquae pluviae arcendae

Žaloba proti změně přirozeného odtoku dešťové vody (zahrazení nebo svedení na sousední pozemek). Jde o actio arbitraria na navrácení v předešlý stav a náhradu škody. Pochází ze Zákona XII desek a týkala se polních pozemků. Stačila i změna zanesením stoky či neopravením odvěké hráze a stačilo ohrožení, ne škoda; chránila i horní pozemek před vzdutím vody z úprav na dolním. Kdo změnu způsobil, nesl náklady na odstranění, jinak musel strpět, aby ji odstranil žalobce na své náklady.

Actio de arboribus succisis

Žaloba proti tomu, kdo protiprávně porazí cizí stromy (podle XII desek, Gai. 4.11). Pokuta 25 assů za strom. Praetorská odnož actio arborum furtim caesarum zněla na dvojnásobek (duplum) škody.

Interdictum quod vi aut clam

Interdikt proti tomu, kdo tajně (clam) nebo přes zákaz (vi) provádí nedovolené práce na cizím pozemku. Navrhnout ho mohl kdokoli, kdo má zájem (nejen vlastník). Má restituční povahu, ukládá obnovit předešlý stav.

Operis novi nuntiatio

Zákaz nové stavby: mimosoudní formální úkon vlastníka, kterému hrozí škoda ze stavby na sousedním pozemku. Symbolicky vhodil kamínek (iactus lapilli) na sousední pozemek. Šlo o předběžné opatření. Stavebník musel stavbu přerušit, jinak hrozila demolice (interdictum demolitorium). Mohl ale požádat praetora o remissio (svolení pokračovat).

Cautio damni infecti

Vlastník ohroženého pozemku žádal po sousedovi slib s jistotou (satisdatio), že nahradí škodu z hrozícího pozemku. Pokud soused slib dal, škoda se hradila v každém případě. Pokud odmítl, praetor povolil ohroženému missio in possessionem (detenci). Když cautio nebyla dána do roka, následovala missio secundo decreto (držba), která mohla vést k vydržení (Missio in possessionem).

Interdictum de arboribus caedendis

Interdikt k ořezu stromů na hranici: vlastník stromu musí odstranit větve, které přesahují nad sousední volný pozemek, do výše 15 stop (asi 4,5 m), nad stavbou úplně (už podle XII desek). Navazuje interdictum de glande legenda: soused musí majitele stromu obden (každý třetí den podle římského počítání) vpustit na svůj pozemek, aby sebral spadané plody (Sousedská práva).

Moderní návaznost: právo převisu (ABGB § 422), osnova 1937, OZ 1950 a 1964, NOZ (ořez ve vegetačním klidu). Sběr plodů ze sousedova pozemku zachovává NOZ v římské podobě jen u sousedního veřejného pozemku.

Exceptio rei venditae et traditae

Námitka věci prodané a předané. Bonitární vlastník (Bonitární vlastnictví) jí odrazil reivindikaci kviritského vlastníka, který mu res mancipi prodal a jen tradoval. Obdobná byla námitka věci darované a předané.

Publiciánská žaloba

Actio Publiciana in rem (asi 70 př. n. l., praetor Publicius): žaloba s fikcí (actio ficticia) odvozená z reivindikace. Soudce měl rozhodovat, jako by žalobce už věc vydržel. Formule (Gai. 4.36): „Kdyby A. A. toho otroka, kterého koupil a který mu byl předán, držel po jeden rok, a ten otrok by mu tak patřil podle kviritského práva…“ Ulpián (D. 6.2.1 pr.): kdo žádá to, co mu nevlastník odevzdal ze spravedlivého důvodu a co dosud nevydržel, tomu praetor povolí spor. De facto z ní vzniklo Bonitární vlastnictví.

Aktivní legitimace:

  • bonitární vlastník: prokazuje podmínky vydržení. Žaloba je účinná proti poctivému držiteli i proti kviritskému vlastníkovi.
  • poctivý držitel, který věc nabyl řádně od nevlastníka a pak držbu ztratil: prokazuje způsob nabytí a dobrou víru. Proti kviritskému vlastníkovi žaloba neuspěje (ten ji odrazí exceptio iusti dominii, kterou šlo zvrátit exceptio doli). Mezi dvěma poctivými držiteli vítězí ten, kdo držel dříve (komu byla věc odevzdána dříve; názory se lišily podle toho, zda nabyli od téhož převodce).

Žalobce nedokazuje vlastnictví, ale podmínky vydržení kromě doby: řádný způsob nabytí a dobrou víru při nabytí (u koupě sporně, zda při smlouvě, nebo při tradici). Žalovat lze i fiktivního držitele. Exceptio rei venditae et traditae nezanikla a rozšířila se na každé řádné nabytí, např. když převodce v době tradice nebyl vlastníkem a stal se jím později (dědictvím), nebo když věc převedla jiná osoba vlastním jménem.

Pasivní legitimace: držitel i kviritský vlastník.

Moderní recepce: ABGB § 372 an. (žaloba „z domnělého vlastnictví“ s odstupňováním titulů podle bonity) a § 1043 OZ (§ 1043 OZ). Podle důvodové zprávy se k reivindikační (§ 1040 OZ) a negatorní žalobě (§ 1042 OZ) přiřazuje žaloba z domnělého vlastnictví, která rozšiřuje ochranu poctivé a oprávněné držby.

Reivindicatio utilis

Analogické žaloby odvozené z reivindikace (Actio utilis) na ochranu vztahů podobných vlastnictví:

  • náhrada původnímu vlastníkovi za věc, kterou jiný nabyl originárně (zpracování, zasazení stromu do cizího pozemku),
  • provinční pozemky: actio ad exemplum rei vindicationis z provinčního ediktu k obnově držby (Provinční vlastnictví), doplněná praescriptio longi temporis (Severovci, počátek 3. st.),
  • Superficies: actio superficiaria,
  • Emfyteuze: původně jen interdikty, od konce 1. st. př. n. l. reivindicatio utilis,
  • manželka vůči manželovi na věci koupené z peněz, které mu darovala, a na věci náležející po skončení manželství do věna.

Byly mladšího původu a dávaly lepší postavení než osobní žaloba (zejména při předlužení dlužníka). Skutečnou obdobou vindikace byly naopak žaloby chránící vlastnictví peregrinů a provinční pozemky.

Graf

Příchozí odkazy