Definice
Právní obyčej – Nepsaný pramen práva vznikající spontánně dlouhodobým užíváním (usus longaevus) spojeným s přesvědčením o závaznosti (opinio necessitatis) a uznáním státem; v ČR je nanejvýš neautonomním pramenem.
Výklad v předmětech
Teorie práva I
Právní obyčej
Znaky (pojetí kurzu):
- dlouhodobé užívání (usus longaevus),
- přesvědčení o právní závaznosti (opinio iuris / opinio necessitatis),
- uznání státem,
- dále samostatnost autority a určitost (karta).
Shiner uvádí šest znaků: existence odnepaměti (v common law před rokem 1189), trvalost, pokojné užívání (ne silou, tajně ani z povolení), závaznost, určitost a konzistence.
Obyčej nevytváří stát, jen ho při aplikaci uznává. Vytvářejí ho adresáti spontánně (Tvorba práva) a není psaný. Pouhý zápis obyčeje má informační hodnotu (aplikuje se dál obyčej). Kodifikace obsah obyčeje vtělí do předpisu (aplikuje se předpis, obyčej se přestane používat).
V kontinentálním právu obyčej pramenem být může (např. španělský Código civil, čl. 1: zákon, obyčej a obecné zásady). Mezinárodní obyčej = důkaz obecné praxe uznané za právo. V ČR je jeho role nejednoznačná, obecně jej lze považovat za neautonomní pramen. ÚS (Pl. ÚS 33/97): pramenem práva i v systému psaného práva jsou základní právní principy a zvyklosti, obyčej vyžaduje opinio necessitatis a usus longaevus.
Odlišuj Zvyklost a Ústavní zvyklost. Opakem je „negativní obyčej“ (Obsolence).
Odkaz na původní dokument
Římské právo I
Právní obyčej
Obyčej. Rozlišuje se mos (mrav, způsob chování), fas (vztah člověka a boha) a ius (vztah mezi lidmi).
Odkaz na původní dokument
- Mores maiorum: zvyky předků, typické pro královskou dobu a ranou republiku.
- Consuetudo: obyčejové právo. Vyžaduje dlouhodobé užívání (usus longaevus, longa consuetudo) a přesvědčení o závaznosti (opinio necessitatis).