Definice
Konsensuální kontrakty – Kontrakty ius gentium vznikající pouhým souhlasem stran, i mezi nepřítomnými: emptio venditio, locatio conductio, societas a mandatum; žaloby bonae fidei.
Výklad v předmětech
Římské právo II
Konsensuální kontrakty
Obligace vzniká pouhým souhlasem (nudo consensu): „nevyžaduje se žádná náležitost, ani slovní, ani písemná, ale postačí, když se dohodnou ti, kdo jednají“ (Gai. 3, 136). Lze je proto uzavírat i mezi nepřítomnými (dopisem, poslem). Vznikly v rámci ius gentium tvůrčí prací římských právníků a odpovídají rozvinutým tržním vztahům. Typy: Emptio venditio, Locatio conductio, Societas a Mandatum. Až na mandatum jsou synallagmatické (rovné) a všechny žaloby jsou bonae fidei. Proto mohou obsahovat i vedlejší ujednání, která není třeba zakládat formálně. Každé smlouvě odpovídá dvojice žalob pojmenovaných podle postavení žalobce (u mandata directa × contraria).
Historicky jde o nejmladší skupinu kontraktů: většina se objevila už ve 2. století př. Kr. jako dílo republikánské jurisprudence, klasičtí právníci propracovali kazuistiku. Uznání vymahatelného nároku na základě pouhé dohody bez jakékoli záruky je jedním z největších výtvorů římské právní vědy. Protože smlouva je perfektní pouhou dohodou, zvyklo se uzavření navenek dokládat závdavkem (arrha).
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Podřazené: Emptio venditio, Locatio conductio, Societas, Mandatum
- Protiklad: Reálné kontrakty