Kapitola předmětu České a československé právní dějiny novověku
Obsah: počátky státu v českých zemích (Sámova říše, Velká Morava, přemyslovský stát), hradská soustava a předmoderní správa, prameny a rysy předmoderního práva, absolutismus po Bílé hoře, tereziánsko-josefínské reformy a kodifikace do roku 1848.
Předmoderní stát v českých zemích
Stát lze vymezit jako lidské společenství, které si na víceméně pevně určeném území víceméně úspěšně nárokuje monopol legitimního použití fyzické moci (S. Reynolds). Vývoj vede od středověkého státu založeného na osobních vztazích k institucionalizovanému plošnému státu moderní doby. Absence teoretického pojmu státu ve středověku neznamená, že stát neexistoval. Geneze české státnosti probíhala jako proces christianizace, institucionalizace (politické, církevní a správní struktury) a modernizace (města, univerzita, vliv římského a kanonického práva).
- Sámova říše (623/624–659): ještě kmenový svaz v čele s franckým kupcem Sámem, obrana proti Avarům a Frankům. Zajistila kontinuitu slovanských kmenů a hradišť,
- Velká Morava (833–907): nejstarší státní útvar ve střední Evropě. Křest Moravanů (831), cyrilometodějská mise, Metoděj arcibiskupem (880), vlastní hrady, služebná organizace a vojsko. Právní památky Zakon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro lid) a Nomokánon. Vzor pro přemyslovský stát,
- přemyslovský stát (10. století, Boleslav I.): území v proměnlivých hranicích, hradský systém a církevní organizace (pražské biskupství 973, olomoucké 1063, arcibiskupství 1344), politický národ svobodných Čechů, nástupnictví podle stařešinského řádu Břetislava I., kult sv. Václava jako věčného panovníka země. Stát měl patrimoniální povahu (viz Patrimoniální stát).
Hradská soustava
Správní systém přemyslovského státu (10. až 1. polovina 13. století): hradiště jako opevněná mocenská centra s funkcí správní, soudní, hospodářskou, vojenskou a církevní, vilikace (panovnická doména organizovaná do dvorců) a služebná organizace kolem hradů. V čele hradu stál kastelán, dále sudí, vilik, komorník a arcikněz. Ve 13. století se rozpadla a její úkoly převzaly pozemkové vrchnosti (patrimoniální správa), města a krajská správa.
Vrchnostenská správa: panství a statky spravovali hejtman, purkrabí a písaři, na vesnici rychtář a konšelé. Města měla smíšenou správu: vrchnostenský prvek (podkomoří, rychtář) a samosprávu (městská rada, purkmistr, konšelé, obec), vedla městské knihy a soudila. Morava byla připojena za Oldřicha (počátek 11. století), od 12. století s moravským markrabětem, od Karla IV. jako léno (sekundogenitura).
Předmoderní právo
Charakteristické rysy:
- primárním pramenem je obyčej, postupně nastupuje psané právo (privilegia, statuta, dekrety, nálezy zemského soudu),
- právní partikularismus: etnický (teritoriální) a stavovský (podle stavu: zemské, městské, církevní, horní, lenní, poddanské právo),
- cizí vlivy: recepce římského práva (glosátoři) a kanonického práva,
- právní knihy: Kniha Rožmberská (zemské právo), Majestas Carolina (nepřijatý zákoník Karla IV.), Vladislavské zřízení zemské (1500), zemská zřízení z 16. století, Práva městská Království českého Pavla Kristiána z Koldína (1579).
Stavovská monarchie
Do roku 1620 se v českých zemích uplatňoval dualismus panovníka a stavů. Stavy (panský, rytířský, městský) zasedaly na zemském sněmu, který schvaloval daně, volil či přijímal panovníka a vydával sněmovní usnesení. Zemi spravovali nejvyšší zemští úředníci (nejvyšší purkrabí, hofmistr, maršálek, komorník, sudí, kancléř) a soudil zemský soud.
Obnovené zřízení zemské
Zemská ústava vydaná po porážce stavovského povstání na Bílé hoře (1620) Ferdinandem II. pro Čechy (1627) a Moravu (1628). Zakotvila dědičnost trůnu v habsburském rodě, zákonodárnou moc panovníka (ius legis ferendae), omezení zemského sněmu (hlavně schvalování daní), katolictví jako jediné povolené náboženství, zrovnoprávnění němčiny s češtinou a vznik duchovního stavu jako prvního stavu. Římské právo se stalo subsidiárním pramenem. Jde o základ absolutismu v českých zemích. Důsledky Bílé hory: centralizace, byrokratizace, germanizace, rekatolizace a refeudalizace.
Absolutismus
Fáze:
- raný absolutismus (1620–1740): obnovené zřízení zemské, posilování centrálních úřadů (česká dvorská kancelář ve Vídni),
- osvícenský absolutismus (1740–1790): Marie Terezie a Josef II. Reformy správy (spojení české a rakouské dvorské kanceláře v direktorium 1749, krajské úřady jako státní orgány, profesionální úřednictvo), školství (povinná školní docházka 1774), církve (toleranční patent 1781, rušení klášterů), poddanství (patent o zrušení nevolnictví 1781), justice (oddělování soudnictví od správy), kodifikace,
- policejní absolutismus (1790–1848): Františkův a Metternichův režim, cenzura, tajná policie, kodifikace (ABGB 1811, trestní zákoník 1803).
Kodifikace: Constitutio Criminalis Theresiana (1768, ještě s mučením, zrušeno 1776), Josefínský trestní zákoník (1787, bez trestu smrti v řádném řízení), Josefínský zákoník (1786, osobní právo), trestní zákoník 1803, ABGB (1811, účinný od 1. 1. 1812) jako vyvrcholení přirozenoprávní kodifikace soukromého práva (Codex Theresianus 1766, Hortenova a Martiniho osnova). Viz Kodifikace občanského práva v českých zemích.