Římské právo I – Římský stát a prameny práva

Kapitola předmětu Římské právo I

Obsah: pojem římského práva, vývoj římského státu a jeho orgány, dělení práva, prameny, jurisprudence, justiniánská kodifikace, právní zásady.

Římské právo

Římské právo je právní řád, který se vyvíjel na území římského státu od jeho vzniku (asi 753 př. n. l.) do konce vlády císaře Justiniána (565 n. l.). Jako studijní předmět jde o pedagogickou disciplínu. Vědecky se jím zabývá právní romanistika.

Proč ho studovat:

• přes recepci (glosátoři, komentátoři, pandektistika) se stalo základem kodexů Code civil (1804), ABGB (1811) a BGB (1896),
• je to dokonale uzavřený a vnitřně provázaný systém,
• i důvodová zpráva k OZ (89/2012 Sb.) výslovně uvádí, že základem evropské právní kultury je římské právo, jehož instituty mají zejména v majetkovém právu rozhodující vliv na moderní občanské zákoníky.

Cíl kurzu vystihuje zásada Scire leges non hoc est verba earum tenere: znát smysl, ne slova.

Ulpián (D. 1.1.1 pr.) odvozuje ius od iustitia a cituje Celsovu definici práva jako umění dobrého a spravedlivého (ars boni et aequi). Viz Spravedlnost (iustitia).

Spravedlnost (iustitia)

Iustitia est constans et perpetua voluntas ius suum cuique tribuendi: spravedlnost je neustálá a trvalá vůle dát každému, co mu náleží (D. 1.1.10 pr.; Inst. 1.1 pr.). Právní věda (iurisprudentia) je znalost věcí božských a lidských a pochopení toho, co je spravedlivé a co nespravedlivé (Inst. 1.1.1). Z ní vycházejí Iuris praecepta.

Iuris praecepta

Právní příkazy podle Ulpiána (D. 1.1.10.1): honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere, tedy žít čestně, druhému neškodit, každému dát, co mu náleží.

Citace římských pramenů

Prameny se citují zkratkou a čísly. Příklad D. 1.1.1.1 (Ulpianus v 1. knize Institucí):

• D. (Dig.) = Digesta, C. (Cod., CJ) = Codex Iustinianus, CTh = Codex Theodosianus, Inst. = Institutiones, Gai. = Gaiovy Instituce, Nov. = Novellae,
• čísla v pořadí kniha – titul – fragment – paragraf. Úvodní nepočíslovaná část fragmentu je pr. (principium), např. D. 12.4.7 pr.
• za citací následuje autor a dílo, z něhož fragment pochází (Gaius libro primo institutionum).

Periodizace římského práva

Stát	Období	Právo
Království	753–510 př. n. l.	archaické
Republika	510–27 př. n. l.	archaické → předklasické (od 3. st. př. n. l.)
Principát	27 př. n. l. – 284 n. l.	klasické
Dominát	284–476 (západ)	poklasické
Byzantská říše	od 527 (Justinián)	justiniánské

Orientační data: 753 založení Říma · 510 vyhnání Tarquinia Superba · 451/450 Zákon dvanácti desek · 3. st. př. n. l. punské války, Řím mocností · 27 Octavianus Augustus · 129 n. l. Edictum perpetuum · kolem 160 Gaiovy Instituce · 284 Dioklecián · 395 rozdělení říše · 438 Codex Theodosianus · 476 zánik západořímské říše · 527–565 Justinián, Corpus iuris civilis.

Království (Řím)

Regnum Romanorum (753–510 př. n. l.). Společnost byla rodová: 3 tribus (Ramnes, Tities, Luceres) → 30 kurií → 300 rodů (gentes). Potomci rodů jsou patriciové, neplnoprávní svobodní obyvatelé plebejové.

• Král (rex) nebyl absolutistický monarcha. Byl hlavou státu, vrchním velitelem i veleknězem.
• Králové: Romulus (zakladatel), Numa Pompilius (kult), Servius Tullius (reforma podle majetkového census, vznik centuriátního shromáždění, plebejové získávají práva), Tarquinius Superbus (poslední).
• Orgány: senát (rada rodových stařešinů), comitia curiata (původně jediné, jen patriciové) a comitia centuriata (od Servia Tullia), viz Komicie.

Republika (Řím)

Res publica Romana (510–27 př. n. l.). Moc měli magistráti, senát a lidová shromáždění (Komicie). Od 3. st. př. n. l. se Řím stává mocností (punské války). Republika zaniká v letech 30–23 př. n. l. ustanovením principátu.

Magistratura

Volení úředníci římské republiky. Zásady: volitelnost, anuita (roční funkční období), kolegialita, honorárnost (úřad je čestný a neplacený) a intercese (ius intercessionis, kolega může zakročit proti aktu kolegy).

• Vyšší magistratury volí comitia centuriata a mají Imperium: konzulové, praetoři (praetor urbanus od 367 př. n. l., praetor peregrinus od 242 př. n. l.), censoři, prokonzul, propraetor, diktátor.
• Nižší magistratury mají jen Potestas: aedilové (plebejští a kurulští), kvestoři.
• Zvláštní postavení má Tribun lidu.
• Úředníkům pomáhali apparitores. Vedle nich působili kněží (rex sacrorum, pontifex maximus, fetiálové, augurové, vestálky), většinou doživotně.

Imperium

Nejvyšší rozkazovací a zakazovací moc vyšších magistrátů (konzul, praetor, diktátor). Zahrnovala vojenské velení a soudní pravomoc. Augustus získal v roce 23 př. n. l. imperium maius et infinitum. Protikladem je Potestas.

Potestas

Úřední moc nižších magistrátů (aedilové, kvestoři). Je užší než Imperium.

Tribun lidu

Tribunus plebis: plebejský úředník, ochránce plebejů. Měl právo veta (intercese proti aktům magistrátů), ius auxilii (právo poskytnout pomoc plebejovi) a ius coercendi (donucovací pravomoc). Navrhoval plebiscita. Augustus převzal tribunicia potestas.

Senát (Řím)

Senatus (SPQR, Senatus Populusque Romanus). V království to byla rada rodových stařešinů, za republiky sbor vysloužilých magistrátů. Byl poradním orgánem, podílel se na zákonodárství (sankce zákonů), měl soudní pravomoc, rozhodoval o zahraniční politice a spravoval státní pokladnu. Vydával senatusconsulta. Za císařství měl spíše symbolický význam.

Komicie

Lidová shromáždění (comitia):

• curiata: nejstarší, původně jen patriciové, rozhodovala o válce a míru, později hlavně náboženské záležitosti,
• centuriata: od Servia Tullia, členění podle majetkového census po setninách (základ vojska), patriciové i plebejové. Přijímala zákony, volila vyšší magistráty a měla soudní pravomoc (provocatio ad populum),
• calata: zvláštní forma kurijních či centuriátních komicií pro náboženské věci, adopce a první testamenty,
• tributa: podle územního členění, volila nižší magistráty a přijímala „méně významné“ zákony,
• concilium plebis: výhradně plebejové, volila plebejské úředníky a hlasovala o plebiscitech.

Principát

27 př. n. l. – 284 n. l., zakladatel Octavianus Augustus. Princeps se formálně vydává za „prvního mezi rovnými“ (princeps inter pares), fakticky však vládne díky imperium maius et infinitum a tribunicia potestas (23 př. n. l.). Republikánské úřady se zachovávají, ale jejich význam klesá. Nejdéle si ho udržel praetor (Edictum perpetuum).

Nové úřady jsou placené (císařovi zaměstnanci): v provinciích procuratores (jezdci) a praesides (senátoři), v Římě praefectus urbi (bezpečnost), annonae (zásobování) a vigilum (požáry), dále císařská kancelář, praefectus praetorio (velitel gardy, zástupce císaře, de facto nejvyšší soudce) a consilium principis (právníci, od 2. st. jen soudní věci).

Je to doba klasického práva a vrcholu jurisprudence.

Dominát

284–476 n. l., od Diokleciána. Císař je dominus et deus („pán a bůh“) a vláda se inspiruje orientálními despociemi. Jediným pramenem práva se fakticky stávají Císařské konstituce. Jurisprudence upadá a nastupují citační zákony.

Ius divinum a ius humanum

Rozlišení práva božského a lidského. Pro poměr člověka a bohů se užívá fas, pro vztahy mezi lidmi ius (viz Consuetudo). Hermogenianus (D. 1.5.2): veškeré právo bylo ustanoveno kvůli lidem.

Veřejné a soukromé právo

Ulpián (D. 1.1.1.2): veřejné právo se týká stavu římské obce (vláda, posvátné obřady, kněží, úředníci), soukromé právo prospěchu jednotlivců. Soukromé právo je trojí: z předpisů přirozených (Ius naturale), národů (Ius gentium) a občanských (Ius civile).

Papinián (D. 2.14.38): ius publicum privatorum pactis mutari non potest, veřejné právo nelze měnit dohodami soukromníků. Veřejné právo je tedy kogentní, soukromé dispozitivní, s autonomií vůle a smluvní volností.

Gaiova tripartice

Gaius (Gai. 1.8) člení soukromé právo na výklady o osobách (personae), věcech (res) a žalobách (actiones). Tento institucní systém převzaly Institutiones i moderní kodexy (ABGB). Dnešní optikou se římské soukromé právo dělí na osobní a rodinné, věcné, závazkové a dědické.

Ius civile

Občanské (kviritské) právo, ius Quiritium. Je to právo vlastní římským občanům (Quirites, podle boha Quirina), jako byly Solónovy zákony právem Athéňanů (Inst. 1.2.2). V užším smyslu jde o leges, tedy zákony, plebiscita, senatusconsulta, konstituce a jurisprudenci, na rozdíl od Ius honorarium.

Ius honorarium

Honorární (praetorské, ediktní) právo: právo, které zavedli praetoři k podpoře, doplnění nebo opravě civilního práva pro obecný prospěch (adiuvandi, supplendi vel corrigendi iuris civilis gratia, Papinián D. 1.1.7.1). Jméno má podle honor, úřadu praetorů. Pramenem jsou edikty (Ius edicendi). Řídí se ekvitou.

Ius gentium

Právo národů: právo společné Římanům i cizincům. Podle Hermogeniana (D. 1.1.5) jím byly vedeny války, založeny říše, uznáno vlastnictví, zavedeny obchody, koupě, nájmy a závazky. Rozvíjel ho hlavně praetor peregrinus.

Přirozené právo

Přirozené právo podle Ulpiána (D. 1.1.1.3): to, co příroda naučila všechny živočichy. Plyne z něj spojení muže a ženy (manželství), plození a výchova dětí.

Prameny římského práva

Formální prameny (způsoby vzniku práva):

1. právní obyčej (Consuetudo, mores maiorum),
2. zákony (Lex),
3. plebiscita,
4. usnesení senátu (Senatus consultum),
5. vyhlášky magistrátů (edikty),
6. nauka právní vědy (iurisprudentia),
7. Císařské konstituce.

Právní obyčej

Obyčej. Rozlišuje se mos (mrav, způsob chování), fas (vztah člověka a boha) a ius (vztah mezi lidmi).

• Mores maiorum: zvyky předků, typické pro královskou dobu a ranou republiku.
• Consuetudo: obyčejové právo. Vyžaduje dlouhodobé užívání (usus longaevus, longa consuetudo) a přesvědčení o závaznosti (opinio necessitatis).

Lex

Zákon přijatý lidovým shromážděním (Komicie) na návrh magistrátu (rogator). Zákony nesou jména navrhovatelů (Leges Corneliae, Leges Iuliae). Existovaly od královské doby (leges regiae) až do počátku principátu (poslední Lex Iulia et Papia Poppaea). Postup přijímání viz Zákonodárný proces v Římě.

Zákonodárný proces v Římě

• Návrh podával magistrát s imperiem (rogator), u plebiscit tribun lidu.
• Promulgatio legis: návrh se veřejně vyhlásil a svolaly se komicie. Mezi vyhlášením a hlasováním uplynulo trinum nundinum (asi 3 týdny).
• Diskutovalo se na contiones (veřejných rozpravách), na samotném sněmu už ne. Rogator návrh přečetl (recitare) a hlasovalo se o celku. Měnit ho nešlo, jen stáhnout.
• Sankce senátu byla původně potřeba ex post. Od Lex Publilia Philonis (339 př. n. l.) se vyžadovala ex ante.
• Lex Caecilia Didia (98 př. n. l.) zakázala spojovat nesouvisející záležitosti v jednom návrhu (zákon musí být monotematický).

Zákon dvanácti desek

Lex duodecim tabularum (451–450 př. n. l.). Byl přijat k uklidnění sporů patriciů a plebejů. Zapisuje dosavadní obyčeje a obsahuje normy od procesního přes soukromé po trestní právo. Je základem ius civile.

Plebiscitum

Usnesení plebejského sněmu (concilium plebis) na návrh tribuna lidu. Původně zavazovalo jen plebeje. Lex Hortensia (287 př. n. l.) ho učinila závazným pro všechny. Asi od 250 př. n. l. je hlavním zdrojem právotvorby: drtivá většina soukromoprávních „leges“ jsou ve skutečnosti plebiscita, např. Lex Aquilia de damno a Lex Falcidia de legatis.

Senatus consultum

Usnesení senátu. Existovalo za republiky, hlavní význam mělo za principátu, kdy de facto nahrazovalo zákony. Formálně ho navrhovali konzulové, fakticky za ním stál císař. Později se přijímalo oratione principis (na základě řeči císaře, 2.–3. st.). Příklady: SC Trebellianum, SC Neronianum, SC Macedonianum.

Císařské konstituce

Constitutiones principum. Původně vycházely z ius edicendi a platily jen za vlády svého autora. Od Hadriána platí fikce, že komicie svěřily císaři zákonodárnou moc, takže konstituce mají sílu zákona. Druhy:

• edikty: obecně závazné na celém území,
• mandáty: instrukce úředníkům, hlavně v provinciích,
• dekrety: rozsudky císařského soudu, působily jako precedenty,
• reskripty: odpovědi na dotazy stran, de facto před zahájením sporu.

Od dominátu jsou jediným zdrojem práva. Sbírky: Codex Gregorianus, Codex Hermogenianus, Codex Theodosianus (438), Codex Iustinianus.

Codex Theodosianus: první oficiální kodifikace. Theodosius II. zamýšlel zahrnout staré právo (ius, spisy klasiků) i nové (leges, konstituce), první komise však selhala a druhá pořídila jen sbírku konstitucí od Konstantina. Vyhlášen 15. 2. 438 pro východ, od 1. 1. 439 platil i na západě; 16 knih, tituly s chronologicky řazenými konstitucemi (data často fingovaná). Juristicky slabý, ale na západě díky principu personality přežil pád říše jako právo Římanů a církve až do 11. století. Navazují soukromé sbírky Novellae posttheodosianae (438–468).

Leges Romanae barbarorum: kodifikace římského práva pro římské poddané germánských králů:

• Lex Romana Burgundionum (král Gundobad, přelom 5. a 6. st.): z kodexů Gregoriova, Hermogenianova a Theodosiova, Paulových Sentencí a Gaia, v duchu vulgárního práva,
• Lex Romana Visigothorum (Breviarium Alaricianum, Alarich II., Toulouse 506): leges (výbor z Theodosiova kodexu a posttheodosiánských novel) i ius (Liber Gai, Paulovy Sentence); politické gesto vůči Římanům před porážkou od Franků (Vouillé 507), v západní Evropě dlouho hlavní pramen římského práva.

Ius edicendi

Právo magistrátů vydávat vyhlášky (edikty), v nichž oznamovali, jak budou úřad vykonávat (např. jaké žaloby poskytnou). Měli ho praetor urbanus, praetor peregrinus, kurulští aedilové a správci provincií. Edikty jsou pramenem Ius honorarium a řídí se ekvitou. Vývoj vyvrcholil v Edictum perpetuum.

Edictum perpetuum

„Věčný edikt“: konečná redakce praetorského ediktu, kterou kolem roku 129 n. l. z pověření Hadriána provedl Salvius Iulianus. Od té doby se edikt neměnil. Podle jeho struktury se řadil Ulpiánův komentář, a tím i Digesta.

Aequitas

Ekvita, vyšší spravedlnost: měřítko, podle něhož praetor korigoval přísné ius civile (Ius honorarium). Souvisí se zásadami Aequitas sequitur legem a Aequum et bonum est lex legum.

Jurisprudence (Řím)

Římská právní věda prošla několika vývojovými etapy:

• Pontifikální jurisprudence (království, raná republika): kněží střežili výklad zákonů i formule žalob. Ve 4.–3. st. př. n. l. došlo k laicizaci práva. Hlavní činnosti právníků: agere (součinnost při žalobě), cavere (preventivní rady, sestavování listin), respondere (odpovědi na právní otázky).
• Republikánská jurisprudence: komentované případy a regule (např. Regula Catoniana: podmínky platnosti odkazu musí být splněny v okamžiku smrti zůstavitele). Osobnosti: Quintus Mucius Scaevola (pontifex, systematický spis o ius civile), Marcus Porcius Cato, Gaius Aelius Gallus.
• Klasická jurisprudence (Principát): Ius respondendi a právní školy (Sabiniáni a prokuliáni). Osobnosti: Iavolenus, Salvius Iulianus, Celsus, Marcellus, Papinianus, Ulpianus, Paulus, Modestinus, Gaius.

Klasická jurisprudence podrobněji: Pax Augusta přinesla hospodářský rozkvět a nové problémy; právníci působili ve státní správě a od Traiana v císařské radě (consilium principis), kde koncipovali konstituce. Literatura byla kazuistická, psaná prostou latinou, bez filozofování a velkých zobecnění; právníci nebyli zákonodárci, ale výkladem tvořivě rozvíjeli ius civile, ius honorarium, ius gentium i císařské právo. Známe ji hlavně z Digest (citováno přes 40 autorů, s interpolacemi).

• raně klasické období: Marcus Antistius Labeo (odpůrce Augusta, asi 400 spisů, komentáře k ediktům, definice a etymologie), Gaius Ateius Capito (Augustův stoupenec), Masurius Sabinus (Tres libri iuris civilis, ještě po 200 letech základ komentářů), Proculus,
• vrcholně klasické (přelom 1. a 2. st.): Iavolenus Priscus, Salvius Iulianus (poradce Hadriána až Marka Aurelia, redakce Edictum perpetuum, Digesta o 90 knihách, učení o naturálních obligacích), Iuventius Celsus (ius est ars boni et aequi, impossibilium nulla obligatio est), Ulpius Marcellus, Cervidius Scaevola, Sextus Pomponius (Enchiridion, dějiny práva a jurisprudence) a Gaius (bez úřadu, neoriginální, ale přehledný; Institutiones objeveny v 19. století, pro Justiniána noster Gaius),
• pozdně klasické (2. pol. 2. a 1. pol. 3. st.): Papinianus, Paulus, Ulpianus, vysocí císařští úředníci, a Modestinus; pak úpadek.
• Poklasická (Dominát): úpadek. Vznikají jen výtahy ze starších děl, která už nejsou aktuální, a názory si odporují. Řešením byly citační zákony.

Ius respondendi

Ius publice respondendi ex auctoritate principis: právo vybraných právníků udělovat posudky s autoritou císaře. Od Hadriána má shodný názor těchto právníků sílu zákona. Zavedl ho Augustus jako vyznamenání; soudce se proti posudku autorizovaného právníka zpravidla neodvážil rozhodnout. Gaius uvádí shodný názor autorizovaných jako pramen práva a podle Hadriánova reskriptu si soudce při rozporu názorů mohl vybrat.

Sabiniáni a prokuliáni

Dvě právnické školy klasického období:

• Sabiniáni (Sabinus, Cassius): blíže k císaři, spíše konzervativní,
• Prokuliáni (Labeo, Proculus): republikánská tradice.

Tradice spojovala vznik škol s rivalitou Labeona a Capitona, doloženy jsou však až od Tiberia do Nerona. Známé spory se týkají jen dílčích otázek (specifikace, hranice dospělosti, nabytí držby detentorem), proto se dnes soudí, že nešlo o filozofické školy, ale o výukové tradice předávané z učitele na žáka.

Citační zákon

Citační zákony řešily v poklasickém období chaos protichůdných názorů klasiků: určily, která díla jsou závazná a která se užívat nesmí. Třetí citační zákon (426 n. l.) stanovil závaznost spisů tzv. „senátu mrtvých“: Papinianus, Paulus, Ulpianus, Modestinus a Gaius. Při neshodě rozhodovala většina, při rovnosti Papinián.

Corpus iuris civilis

Justiniánská kodifikace (tria volumina, název Corpus iuris civilis je novověký). Vznikla v letech 528–534 z vůle Justiniána I. (císař 527–565), který chtěl obnovit římskou říši politicky, vojensky (Belisarius, dobytí Afriky a Itálie, Ravenna) i právně.

Cíle: sjednotit právo, navázat na klasiky, ale přizpůsobit je době (absolutní postavení císaře, výlučnost křesťanství). Úpravy se prováděly interpolacemi. Sjednotit se měla i výuka: ostatní učebnice se měly zničit. Autoři: Tribonianus, Theophilus, Dorotheus.

Části: Codex Iustinianus, Digesta, Institutiones. Později Novellae. Na kodifikaci navazují Basiliky.

Codex Iustinianus

Sbírka císařských konstitucí. První verze z roku 529 se nedochovala. Platí Codex repetitae praelectionis (534): konstituce od Hadriána do 4. 11. 534 s výlučnou platností. Má 12 knih: 1. veřejné právo (stát, náboženství), 2.–8. soukromé právo, 9. trestní, 10.–12. správní právo. Cituje se C. (Cod., CJ), např. C. 2.5.8.

Digesta

Digesta seu Pandectae: výbor ze spisů klasických právníků. Práce začaly v prosinci 530 (Tribonián a šestnáctičlenná komise). Účinnost od prosince 533, uvedena konstitucí Tanta/Dedoken. Struktura sleduje Ulpiánův komentář k ediktu. Mají 50 knih, dále tituly, fragmenty a paragrafy. Texty jsou interpolovány. Cituje se např. D. 12.4.7.1. Nejstarší rukopis je Littera Florentina.

Institutiones

Institutiones seu Elementa: úřední učebnice a úvod ke studiu Digest. Autoři: Tribonián, Theophilus, Dorotheus. Vycházejí z Gaiových Institucí (libri quattuor) a Res cottidianae, doplněny o trestní právo. Účinné od prosince 533 (spolu s Digesty). Člení se na knihy a tituly, cituje se např. Inst. 2.6.1. Systém viz Gaiova tripartice.

Novellae

Novely: Justiniánovy konstituce vydané po kodifikaci, s derogačními účinky. Zásadní jsou novely 118 a 127 (intestátní dědické právo) a novela 22 (rodinné právo).

Basiliky

Řecký přepis justiniánského práva z 9.–10. století, celkem 60 knih. Vychází z výtahů a děl autorů, kteří se na kodifikaci podíleli. Pod tituly jsou řazeny příslušné pasáže z Codexu, Digest a Institucí.

Littera Florentina

Nejstarší dochovaný rukopis Digest, pravděpodobně z 6. století. Do Itálie se dostal v 9.–10. století, byl v Amalfi, od roku 1155 v Pise a od roku 1405 ve Florencii (Medicejští).

Ignorantia iuris non excusat

Ignorantia iuris non praesumitur nec toleratur: neznalost práva se nepředpokládá a neomlouvá. Zásada vyjadřuje odpovědnost za vlastní jednání, rovnost před zákonem a předvídatelnost práva.

Lex posterior derogat priori

Pozdější předpis ruší dřívější: později účinný předpis má přednost před dřívějším.

Scire leges non hoc est verba earum tenere

Scire leges non hoc est verba earum tenere, sed vim ac potestatem (Celsus, D. 1.3.17): znát zákony neznamená znát jejich slova, ale jejich smysl a účel. Výklad se nemůže spokojit s gramatickým výkladem.

Summum ius, summa iniuria

Nejvyšší právo, nejvyšší bezpráví. Aplikace práva bez pochopení jeho účelu a bez zohlednění okolností vede k nespravedlnosti.

Aequitas sequitur legem

Ekvita následuje zákon: při aplikaci práva je třeba zohlednit spravedlnost, zejména tam, kde právo samo jasné či spravedlivé řešení neposkytuje. Viz Aequitas.

Aequum et bonum est lex legum

Spravedlivé a dobré je zákonem zákonů: spravedlnost a dobro stojí nad zákony.