Kapitola předmětu Státověda

Ústava

Základní zákon státu, spojený s moderním (ústavním, demokratickým, liberálním, sociálním a právním) státem. V demokratickém státě vyjadřuje, jak lid vykonává moc prostřednictvím orgánů. Upravuje dvě oblasti:

Upravuje i vztah k jiným státům. Česká Ústava má preambuli a 8 hlav (základní ustanovení, moc zákonodárná, výkonná, soudní, NKÚ, ČNB, územní samospráva, přechodná a závěrečná ustanovení).

Vznik psaných ústav: 16.–18. století, snaha omezit moc panovníka (konstitucionalismus). Opírají se o myšlenku společenské smlouvy a o vyšší autoritu psaného aktu oproti obyčeji. Rané příklady: Utrechtská unie (Nizozemí, 16. stol.), ústava USA (1787). Práva jednotlivce často obsahovaly samostatné dokumenty (Bill of Rights, Deklarace práv člověka a občana).

Typologie viz Typologie ústav, změny viz Stabilita a dynamismus ústavy.

Typologie ústav

  • materiální × formální: v materiálním smyslu vše, co upravuje základní vztahy ve státě (i běžné zákony, obyčeje, zvyklosti); ve formálním smyslu ústavní předpis s vyšší právní silou,
  • psaná × nepsaná (Spojené království: ústavní obyčeje a zvyklosti),
  • rigidní × flexibilní: rigidní se mění obtížněji než běžný zákon (v ČR třípětinová většina všech poslanců a přítomných senátorů), flexibilní stejně jako zákon,
  • monolegální × polylegální: jeden dokument × soubor ústavních zákonů (ČR: ústavní pořádek),
  • reálná × fiktivní: skutečně dodržovaná × jen na papíře,
  • podle vzniku: oktrojovaná (z vůle panovníka), revoluční, dohodnutá (výsledek jednání, stabilnější).

Stabilita a dynamismus ústavy

Stabilita: ústava upravuje základní vztahy, a proto má fungovat dlouhodobě. Dynamismus: ústava se musí umět přizpůsobit změnám. Žádná ústava není historicky nezměnitelná, některé ale chrání nezměnitelné jádro (materiální jádro, v ČR čl. 9 odst. 2 Ústavy). Některé ústavy vyžadují časté revize (Portugalsko), jiné dovolují měnit jen jednotlivá ustanovení, ne „ducha“ ústavy (Norsko).