Kapitola předmětu Sociologie práva
Sociologické poznání a zdravý rozum
- sociologické poznání: systematické a cílevědomé poznávání sociální reality odbornými postupy a metodami,
- zdravý rozum: zobecnění běžné nesystematické zkušenosti každodenního života a socializací předávané lidské moudrosti. Jeho kvalita v sociální oblasti závisí na sociální a emoční inteligenci.
Zdravý rozum bývá ošidný. Výzkum mezi demobilizovanými vojáky USA (1945) vyvrátil „samozřejmé“ předpoklady, Gallupův výzkum (1936) předpověděl Rooseveltovo vítězství na vzorku 3 000 respondentů, kdežto anketa Literary Digest s 10 miliony lístků se mýlila. Úspěšnost zdravého rozumu klesá se složitostí problému. Sociologie umožňuje „vidět za scénu“, protože „věci nejsou tím, čím se zdají“ (Berger). Je „mocí bezmocných“, ale lze ji i zneužít (sociologický machiavelismus, Orwellův Velký bratr, Mathiesenův synoptikon).
Proč sociologie pro právníky: právník se stále pohybuje v sociálních vztazích (klient, rozhodování, organizace) a studium práv „deformuje vidění reality“. Potřebuje sociologickou erudici, sociální kompetenci a sociologickou imaginaci.
Sociální a emoční inteligence
- emoční inteligence (EQ): schopnost porozumět emocím a pocitům svým i druhých, zvládat je a motivovat se,
- sociální (vztahová) inteligence (SQ): schopnost orientovat se v mezilidských vztazích a sociálních situacích, spolužít s lidmi, komunikovat s nimi a působit na ně.
Jsou součástí struktury obecné inteligence (vedle paměti, verbální, logicko-matematické, prostorové, pohybové a hudební). Jsou geneticky podmíněné, ale rozvíjejí se tréninkem v sociální interakci („znalost neznamená dovednost“). U vedoucích pracovníků rozhoduje o úspěchu schopnost jednat s lidmi ze 70–80 %, o pocitu štěstí kvalita vztahů ze 72 %.
Sociologie
Teoreticko-empirická věda o společnosti, sociálních vztazích, jevech, procesech a strukturách. Vznikla v polovině 19. století vydělením z filozofie jako reakce na problémy industrializace. Termín zavedl Auguste Comte (1839, nejprve „sociální fyzika“). Období předtím je protosociologie. Zakladatelé: Comte, Spencer, Marx, dále Weber a Durkheim, u nás Masaryk, Chalupný a Bláha.
Vymezení předmětu:
- syntetizující definice: věda o organizaci a vývoji společnosti (Masaryk), sociálních jevech (Bláha), sociálních vztazích (Simmel), sociálních faktech (Durkheim), sociálním jednání (Weber), sociálním životě (Giddens),
- analytická definice podle okruhů: společnost, struktura společnosti, sociální vztahy, sociální jevy.
Specifika přístupu: komplexnost, systémovost, teoreticko-empirický přístup. Základní metody jsou logická a historická. Studuje sociální příčiny, důsledky a zákonitosti (už Guerry kolem 1830 zjistil, že asociální jevy málo kolísají). Brání se redukcionismu. Vedle obecné sociologie existují odvětvové sociologie, mezi nimi sociologie práva.
Společnost (Keller): souhrn individuí jednajících s ohledem na jednání druhých v určitém historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu, jehož parametry mohou ovlivnit jen částečně. Typy: tradiční, moderní, postmoderní.
Sociální jev
Způsoby jednání, myšlení a cítění, které se nám vnucují, nebo hromadné druhy jednání s vlastním životem nezávislým na individuálních projevech (Durkheim). Druhy: oblasti sociálního života (hospodářství, politika, právo), sociální seskupení (skupina, komunita, dav), sociální činnosti (práce) a sociální procesy (socializace, urbanizace). Sociologie je zkoumá v sociálním referenčním rámci: jak jev působí na jiné jevy a jak ony zpětně na něj.
Sociologismus
Metodologický přístup Durkheima: sociální jevy je třeba vysvětlovat z jiných sociálních jevů a z povahy sociální reality samé a studovat je jako sociální fakta, „jako věci“. Sociální fakt se vyznačuje vnějším tlakem na jedince a nezávislostí na individuu. Sociální realita je realitou sui generis: společnost je víc než suma jedinců, podobně jako bronz je tvrdší než kovy, z nichž vzniká. Krajní podobou je představa člověka jako tabula rasa (Watson).
Redukcionismus
Zúžení vysvětlení sociálních jevů na jedinou skupinu faktorů, které sociologie odmítá (uznává přírodní, psychické i sociální faktory, ale zdůrazňuje sociální):
- naturalizující přístupy: sociální darwinismus, rasově antropologický směr (Gobineau), demografický (Malthus), geografický (Montesquieu),
- psychologizující přístupy: instinktivismus (Freud), psychologie národů (Wundt), psychologie davu (Le Bon),
- krajní sociologismus (člověk jako tabula rasa).
Sociologická paradigmata
Základní teoretické přístupy k vysvětlení společnosti:
- konsenzuální (strukturálně funkcionalistický) směr: základem je souhlas se sdílenými hodnotami a pravidly soužití,
- teorie konfliktu: uspořádání vyhovuje jen části společnosti, odlišné zájmy vedou ke konfliktům, a ty ke změně,
- interpretativní pohled: obrací se ke každodennímu životu a k tomu, jak aktéři chápou realitu (fenomenologie: „věci nejsou tím, čím se zdají“).
Jiné členění: faktualistické (měřitelná fakta oddělená od jedince), behaviorální (chování podmíněné situací) a definiční paradigma (důležitější než skutečný stav je jeho chápání aktéry, srov. Thomasův teorém).