Kapitola předmětu Sociologie práva
Obsah: sociologický přístup k právu, modely a vymezení práva, kultura, subkultury, enkulturace, globalizace a evropeizace.
Právo jako oblast sociálního života
Sociologický přístup chápe právo šířeji než jako systém norem. Zahrnuje: 1. systém právních norem, 2. Právní vědomí jednotlivců, skupin a společnosti, 3. právní komunikaci, 4. právní motivaci, 5. právní jednání, 6. právní vztahy, 7. instituce realizující a aplikující právo, 8. tvorbu rozhodnutí při aplikaci, 9. tvorbu norem.
Obsahové modely práva
Sociální mechanismy, jimiž se sociální norma mění v právní:
- konsenzuální model: funkcionalistické chápání společnosti, soudržnost založená na souhlasu se sdílenými hodnotami. Právní normy mají být založeny na obecné akceptaci,
- konfliktuální model: společnost je střetem rozdílných zájmů a hodnot a právo je výsledkem jejich soupeření. Patří sem zájmová teorie (Jhering, Marx: konflikt tříd) a škola kulturního konfliktu (právo odráží hodnoty nejvlivnější skupiny).
Sociologická vymezení práva
Šest základních pojetí:
- faktický právní život: Živé právo (Ehrlich), law in action × law in books (Pound),
- řádový činitel: nástroj sociálního řádu (Bláha, Chalupný),
- nástroj sociální kontroly: nejspecializovanější nástroj sociální kontroly (Ross, Pound),
- donucovací řád: řád je právem, je-li zvnějšku garantován možností donucení (Weber; Kelsen: „vnější donucovací řád“),
- nástroj moci: prosazování ekonomických a politických zájmů vládnoucí třídy (Marx, Engels),
- psychický činitel sociálního života: reálné právo existuje v psychice lidí, jednání určují zážitky pozitivního a intuitivního práva (Petrażycki). Právo jako psychosociální jev (Podgórecki).
Konceptualizace práva
Dva širší koncepty Rogera Cotterrella:
- Právní pluralismus,
- právo zpracovávající spor: podoba, kterou právo nabývá při řešení sporů u soudů, jiných orgánů i mimosoudně dohodou stran. Zkoumá ji hlavně americká sociologie práva.
Právní pluralismus
Stav, kdy na jednom území současně působí více právních systémů: vedle národního práva i mezinárodní a evropské (multicentrismus práva) a partikulární systémy etnických a kulturních menšin.
Kultura
Souhrn všech materiálních a duchovních výsledků lidské činnosti (sociologické pojetí). Vědecká definice: schematizované a ustálené způsoby myšlení, cítění a reagování, nabyté a předávané hlavně pomocí symbolů. Jádrem jsou kulturní vzorce chování, které představují „způsob života“ společnosti (Benedictová). Kultura je „druhou přírodou“ (Gehlen). Sociokulturní systém je kultura vázaná na určité společenství.
Prvky: 1. materiální výtvory (artefakty), 2. sociální regulativy (normy, hodnoty, vzory), 3. kognitivní ideje (znalosti, technologie, víry), 4. instituce organizující chování.
Rysy: je naučená (enkulturací, ne geneticky), předává se z generace na generaci, je adaptivní, je kolektivním produktem a prochází exteriorizací a interiorizací.
Klasifikace: ideální × reálná kultura (oficiálně hlásané × skutečně praktikované normy), explicitní × implicitní. Dnešní masová kultura je produkována jako velkovýroba, šířena masmédii a standardizovaná. Kladně demokratizuje kulturu, záporně ji homogenizuje a vede ke konzumu („odsouzeni k zábavě“). Kulturní relativismus: každá kultura je jedinečná, žádná není vyšší.
Právo jako prvek kultury
Právo je základním prvkem civilizace (Aristotelés) a jedním ze skladebných prvků kultury (sociální regulativ). Kultura vzorcuje, formuje, reguluje a kontroluje sociální jednání a tvoří rámec realizace práva.
Dominantní kultura, subkultura a kontrakultura
- dominantní (oficiální, majoritní) kultura: normy, hodnoty a konvence, které ve společnosti převládají,
- subkultura: dílčí soubor kulturních prvků specifický pro dílčí skupinu: etnickou, profesní (i právnickou), kriminální, náboženskou, deviantní, okrajovou. Typický je vlastní jazyk (argot, slang). Girtlerovy okrajové kultury: ochrany a přežití, revoluce a rebelie, ilegálního obchodu, společného původu,
- kontrakultura: opoziční vůči dominantní kultuře, ostře nesouhlasí s jejími normami a hodnotami a definuje se v konfrontaci s ní (protestní hnutí, občanská neposlušnost).
Kulturní změna
Sociokulturní systém se mění:
- kulturní inovací (endogenně: objevy, vynálezy, hnutí),
- kulturní difuzí (exogenně: kontakt s jinými kulturami),
- environmentálními změnami.
Střet kultur vede ke kulturnímu konfliktu, případně ke kulturnímu šoku (otřes jistot), a k posílení vlastní identity, nebo k dezintegraci. Zaostávání méně adaptivních složek je kulturní mezera.
Socializace
Proces, jímž se jedinec prostřednictvím sociální interakce a komunikace stává sociální bytostí, vrůstá do společenských vztahů a vytváří si sociální identitu.
- primární socializace: v rodině a nejbližším okolí, zhruba do 3 let,
- sekundární: škola, povolání, společnost,
- resocializace: zvrat v dosavadní orientaci (vynucený, nebo dobrovolný).
Činitelé: rodina (autoritářská, autoritativní, permisivní výchova), škola, práce, vrstevníci, masmédia. Socializace je univerzálním prostředkem sociální kontroly. Viz Enkulturace, Stadia právní socializace.
Enkulturace
Intrakulturní proces vědomého či nevědomého vrůstání jedince do jím sdílené kultury (obdoba socializace). Jedinec musí kultuře porozumět, zvnitřnit hodnoty a normy a zvládnout typické chování a sociální role. Děje se kulturní transmisí. Funkce: kontinuita sociokulturního systému a osvojení sociální identity, a tím hodnotový a normativní konsenzus. Protějškem je Akulturace.
Stadia právní socializace
Cílem právní socializace je osvojit si právní pravidla, právní motivaci a postoje. Tapp a Kohlberg ji navázali na stadia morálního vývoje:
- předkonvenční úroveň: (1) vyhnout se trestu či získat odměnu, (2) účelové uspokojení vlastních potřeb,
- konvenční úroveň: (3) konformita a souhlas okolí, (4) orientace na právo, pořádek a povinnost,
- postkonvenční úroveň: (5) zákonnost a společenská smlouva, (6) obecně platné etické principy (i nad zákonem).
Příklad: muž ukradne lék pro nemocnou ženu. Rozhoduje se podle strachu z trestu, podle očekávání okolí, nebo podle etického principu.
Akulturace
Interkulturní proces, při kterém se jedinec nebo skupina v kontaktu s jinou kulturou vyrovnává s jejími podněty. Fáze: konfrontace kultur → akceptace a selekce cizích prvků → jejich přijetí → modifikace (rekompozice) vlastní kultury → akulturační reakce (odmítání, nebo vítání). Výsledkem může být vyšší soudržnost, dezintegrace, nebo ztráta kulturní identity.
Globalizace
Proces celoplanetárního propojování ekonomiky, technologií, politiky, kultury, společnosti i práva. Bauman ho popsal jako časoprostorovou kompresi: zmenšování vzdáleností a zrychlování času, často s exponenciálním průběhem, který ztěžuje předvídání. Prolínání civilizací tu bylo vždy (Řím, církev), dnešní globalizace je ale kvalitativně nová a nutí ke globálnímu a multikulturnímu myšlení. Globalizace práva: šíření a sbližování právních standardů nad rámec státu (mezinárodní právo, lidská práva, obchod).
Evropeizace
Součást globalizačních trendů: proces ekonomicko-politické integrace evropského prostoru, jehož institucionálním základem je EU. Termín se ujal v 80.–90. letech 20. století, poprvé se užil o Rusku přejímajícím evropskou kulturu. Chápe se jako vliv EU dovnitř členských států i navenek. Evropeizace práva: pronikání práva EU a evropských standardů do národních řádů. Příbuzné procesy jsou westernizace a amerikanizace (šíření západních, resp. amerických vzorců).