Kapitola předmětu Sociologie práva
Obsah: sociální hodnoty, institucionalizace a ritualizace chování, normativní řád, právo a neprávní normativní systémy.
Sociální hodnoty
Hodnoty jsou individuální, skupinové a sociální a utvářejí hodnotový žebříček. Hodnotové orientace (Parsons) se ukazují v pěti dilematech: afektivita × afektivní neutralita, univerzalismus × partikularismus, askripce (kým kdo je) × výkon, globálnost × specifičnost, orientace na sebe × na kolektiv. Sociální jednání je hodnotově zaměřené (hodnotově racionální jednání).
Sociální uniformity
Ubi societas, ibi ius (Cicero). Společenství usilují o unifikaci chování kvůli přežití, uspokojení potřeb a předvídatelnosti. Hart: každá organizace musí mít jistá pravidla, má-li zůstat životaschopná. Druhy uniformit (Timasheff):
- přirozené: podobné podmínky vyvolávají podobné účinky,
- imitativní: vznikají nápodobou,
- vynucované: ukládáním závazných vzorů.
Institucionalizace
Proces „tuhnutí“ sociálního života, jeho stabilizace (Mühlmann): vytváření relativně stabilních, sociálně integrovaných a uznaných forem chování, jejichž dodržování potvrzují sociální sankce. Vytváří normativní řád společnosti. Chování je podle něj institucionalizované, neinstitucionalizované (neupravené) nebo deviantní (Sociální deviace). Týká se hlavně chování frekventovaného a sociálně kontrolovatelného. Cílem je vyloučit neschvalované, konfliktní a extrémní chování. Předstupněm je ritualizace (Rituál).
Sociální instituce
Komplex sociálními regulativy stanovených vztahů a činností, které většina členů útvaru považuje za platné a závazné (např. manželství, vlastnictví, vzdělávání). Řeší určité problémy nebo uspokojují potřeby. Jádro tvoří propojené normy, pozice a role, typizované vztahy a hodnoty. Instituce × organizace: organizace je soubor spolupracujících jedinců (konkrétní škola), instituce je zobecněná forma vztahů bez členství (vzdělávání). Instituce nahrazují zvířecí instinkty a dávají jednání jistotu a „koleje“.
Rituál
Ustálené, opakované a symbolické chování, kterým se chování ritualizuje a připravuje jeho institucionalizace. Typy rituálů: nebezpečí (stmelují, oběť), oslavné, trestání (lynčování), úcty, změny (přechodové: křtiny, pohřby), řečové (kdo s kým a jak mluví).
Sociální norma
Obecné pravidlo chování, které stanoví v sociálním útvaru přijatý, schválený a sdílený způsob chování, potvrzovaný pozitivní nebo negativní sankcí. Nese tři významy: co je přípustné (normativní), obvyklé (racionální) a správné (hodnotící).
- znaky: obecnost, normativnost (co „býti má“), sociální akceptovanost, sankcionovanost,
- druhy podle oblasti: právní, morální, zvykové, náboženské, politické, sportovní, estetické, jazykové a další; formální × neformální; proskriptivní (zakazující), preskriptivní (přikazující), opravňující,
- relativnost: normy se liší v čase, mezi systémy i uvnitř nich,
- upravují chování k jiným jedincům, k sociálnímu systému, k sobě samému, k přírodě a k metafyzickým objektům. Všechny ukládají povinnost.
Souhrn norem tvoří normativní systémy.
Sociální sankce
Reakce sociálního útvaru na (ne)dodržení normy, která potvrzuje její závaznost. Druhy:
- pozitivní (odměna) × negativní,
- formální × neformální (výsměch),
- vnitřní (svědomí) × vnější (veřejné mínění),
- represivní (trest) × restituční (náprava),
- podle újmy: psychické, fyzické, ekonomické, politické.
Právní sankce je jejím zvláštním, státem garantovaným druhem.
Právo a neprávní normativní systémy
Právní normy se vyznačují obecnou závazností, formou stanovenou nebo uznanou státem a možností státního vynucení. Od jiných norem se dále liší tím, že upravují nejširší okruh reality, jsou obsahově bezrozporné, cíleně řeší konflikty, prosazují sociální změnu (sociotechnická funkce) a tvoří základní integrující systém s univerzální platností.
- morálka: autonomní systém hodnotící chování podle dobra a zla, spravedlnosti, čestnosti. Sankcí je svědomí a odsouzení okolím. Hodnocení se s právem většinou shoduje (krádež), někdy rozchází (lež, interrupce) a velká část práva je morálně indiferentní (dopravní předpisy). Morálka posiluje efektivitu práva,
- náboženské normy: rozlišují zbožné a hříšné. Vliv na právo závisí na zbožnosti společnosti,
- zvykové normy (zvyky, konvence, tradice, etiketa): rozlišují slušné a neslušné. Právo je někdy obtížně překonává.
Právní obedience
Poslušnost právu. Proč lidé právo dodržují:
- Weber: obava z legálních sankcí, etické či utilitaristické motivy, obava ze zneuznání okolím,
- Tom Tyler (Why People Obey the Law, 1990, Chicago): odstrašení sankcí, vnitřní akceptace normy (svědomí) a tlak referenčních skupin (peer opinion),
- Ehrlich: společenský nátlak působí na zločince víc než vězení.
Opakem je disobedience, kvalifikovaně Občanská neposlušnost. Ke konformitě.
Občanská neposlušnost
Vědomé a otevřené, ale nenásilné neuposlechnutí právní povinnosti nebo rozhodnutí kvůli jejich rozporu s morálními, politickými, náboženskými či obecně lidskými principy (konflikt svědomí). Gándhí (nenásilí), M. L. King. Proti ní stojí Sókratova poslušnost zákonům (Kritón). Odlišuj Právo na odpor (čl. 23 LZPS).
Konformita
Přizpůsobení se sociálnímu tlaku k dosažení shody jednání, myšlení a cítění ve skupině. Durkheim: společnost jako „stěny našeho vězení“, Berger: „gigantický Alcatraz“. Merton mluví o ambivalenci: konformista je kooperativní, ale šedý, nonkonformista je inovátor, ale i rebel. Vysoký tlak (autoritářské systémy) blokuje kreativitu a osobní odpovědnost.
- úrovně: verbální konformita, kompliance (povolnost), obedience (poslušnost autoritě),
- experimenty: Allport (J-křivka), Sherif (autokinetický efekt), Asch (přímky, 1954), Milgram (učitel a žák, 1963),
- protipól: nezávislý postoj a nonkonformismus.