Kapitola předmětu Obecné právní dějiny
Obsah: revoluce 1917, ústavní vývoj sovětského Ruska a SSSR, pojetí a prameny sovětského práva, jednotlivá odvětví. Předrevoluční vývoj viz Předrevoluční Rusko.
Ruské revoluce 1917
- únorová revoluce: stávky a vzpoura vojáků v Petrohradě, abdikace Mikuláše II. (2. 3. 1917), Prozatímní vláda (amnestie, svobody, zrušení stavovských výsad) vedle Petrohradského sovětu → dvojvládí. Miljukovova nóta, červencové dny, Kornilovův puč, Předparlament,
- říjnová revoluce (25. 10. / 7. 11. 1917): bolševické ozbrojené povstání, dobytí Zimního paláce, moc přešla na sověty a Radu lidových komisařů,
- Ústavodárné shromáždění: ve volbách (11/1917) bolševici menšinou (183 ze 705, eseři 324). Po jediném zasedání (5.–6. 1. 1918) ho bolševici rozehnali („Stráž je již unavena“).
Ideovým základem byl marxismus-leninismus: stát a právo jsou podmíněné jevy, které mají odumřít, cestou přes diktaturu proletariátu (socialismus → komunismus).
Sovětské ústavy
- Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu (leden 1918),
- ústava RSFSR (červenec 1918): ústava otevřené diktatury proletariátu, odmítnutí buržoazní demokracie, rovnost až v beztřídní společnosti. Subjektem byl pracující lid, ne občan. Federace. Sovětská sjezdová soustava budovaná od nejnižšího stupně podle výrobního principu (továrny, jednotky), nepřímé, nevšeobecné a nerovné volby (hlas rolníka měl třetinovou váhu proti dělníkovi, vykořisťovatelé byli vyloučeni). Vrcholem byl Všeruský sjezd sovětů, který volil VÚVV a Radu lidových komisařů,
- SSSR (30. 12. 1922): RSFSR, Ukrajina, Bělorusko, Zakavkazská federace,
- ústava 1924: kompetence Svazu a republik, Všesvazový sjezd sovětů, ÚVV SSSR se dvěma komorami (Svazový sovět a Sovět národností), prezidium, Rada lidových komisařů,
- stalinská ústava 1936: vedoucí úloha strany, opuštění teze o diktatuře proletariátu, centralismus, rozsáhlý katalog práv bez reálného dosahu. Nejvyšší sovět (Sovět Svazu a Sovět národností), jeho prezidium (výnosy, výklad zákonů), Rada lidových komisařů (od 1946 Rada ministrů). Za války Státní výbor obrany (Stalin),
- ústava 1977 (k 60. výročí VŘSR),
- rozpad: Gorbačov (1985), perestrojka, prezident SSSR (1990), Společenství nezávislých států (prosinec 1991).
Sovětské právo
Pojetí: právo je „vůle dělnické třídy povýšená na zákon“ (podle Marxe), přechodný jev, který má odumřít.
- Petr Stučka: právo je „systém společenských vztahů odpovídajících zájmům vládnoucí třídy a chráněných její organizovanou silou“ (sociologické pojetí),
- Jevgenij Pašukanis: teorie odumírání práva, popraven 1937,
- Andrej Vyšinskij (generální prokurátor, strůjce politických procesů): normativní definice („souhrn pravidel chování vyjadřujících vůli vládnoucí třídy… zajištěných donucovací mocí“), teorie důkazů odmítající presumpci neviny (doznání „královnou důkazů“).
Znaky: negace předrevolučního práva a odmítnutí římského práva, prvotním pramenem bylo revoluční právní vědomí, pak záplava psaných norem. Popření dělení na soukromé a veřejné právo, převaha kogentních norem, „revoluční účelnost“ a společenský zájem, vměšování moci do všech oblastí. Od 30. let socialistický právní pozitivismus a „socialistická zákonnost“, od 2. pol. 50. let zmírnění nejkřiklavějších rysů. Nová odvětví (pracovní, rodinné, kolchozní, hospodářské) vznikla z popření soukromého práva a potřeb plánované ekonomiky.
Etapy zákonodárství: dekrety (1917–1918, nepřehledné), systémová neujasněnost (1918–1921), kodifikace za NEP (1922–1935, 7 kodexů), stalinské období (1936–1956), plánovitá reforma (1956–1991, nedokončený Svod zákonů SSSR).
Sovětské trestní právo
Tři fáze: 1. válečný komunismus, kdy rozhodovalo revoluční právní vědomí, svévole, revoluční tribunály a dekret o rudém teroru (1918, ČEKA). 2. trestní zákoník 1922, který připouštěl analogii (materiální pojetí trestného činu podle zásad z roku 1919, zásady 1924). 3. Základy trestního zákonodárství 1958, které analogii odstranily a zavedly nullum crimen sine lege.
Mimosoudní represe: zvláštní porada NKVD (tresty bez slyšení), Moskevské procesy (1936–1938), povolení mučení ÚV (1937), kolektivní odpovědnost národů za války.
Sovětské občanské právo
Říjnové dekrety omezily a pak zlikvidovaly soukromé vlastnictví. Válečný komunismus nahradil občanskoprávní vztahy příděly a administrativními zásahy. Občanský zákoník RSFSR (1922) pro potřeby NEP obnovil smlouvy a dědění, rozlišoval vlastnictví státní, družstevní a soukromé. Stalinská ústava (1936) dělila vlastnictví na vyšší (státní) a nižší (družstevní, kolchozní). Navázaly Základy občanského zákonodárství (1961).
Sovětské rodinné a pracovní právo
Rodinné právo se vyvíjelo „z extrému do extrému“: kodex 1918 (obligatorní civilní sňatek, snadný rozvod), kodex 1926 (faktické manželství, registrace bez konstitutivního účinku, rozvod jednostranným oznámením), 30. léta zpřísnění (rozvod za účasti obou, trestnost neplacení výživného), po válce zrušení faktických manželství a dvouinstanční soudní rozvod, 1965 humanizace.
Pracovní právo jako samostatné odvětví (funkce propagační, řízení pracovní síly a její reprodukce): osmihodinová doba (1917), kodexy práce 1918 (pracovní povinnost) a 1922 (individuální a kolektivní smlouvy, smírčí řízení), ve 30. letech trestní postih porušení pracovní kázně, Základy zákonodárství o práci (1970).