Kapitola předmětu Obecné právní dějiny
Obsah: revoluce 1848–1849, Francie od restaurace po třetí republiku, sjednocení Německa a Itálie, předrevoluční Rusko.
Revoluce 1848–1849
Téměř celoevropská revoluční vlna (náznaky už 1847) se zásadním významem pro střední Evropu. Předpokladem byla Velká francouzská revoluce a dříve revoluce v Nizozemí, Anglii a vznik USA. Cíle byly protifeudální, demokratické a národní. Podnětem byly zprávy z Francie (únorová revoluce) a Itálie.
Dopady na právní řád: likvidace feudálních břemen a poddanství (zrušení roboty), prvky konstitucionalismu (ústavy a parlamenty, i když často okleštěné), katalogy základních práv (frankfurtská Grundrechte), počátky národního sjednocování Německa a Itálie. Po porážce přišla reakce (neoabsolutismus), ale řada výdobytků zůstala.
Francie v 19. a 20. století
Periodizace:
-
- republika (1792–1804), 1. císařství Napoleona I. (1804–1814/15),
- restaurace Bourbonů (1814/15–1830; ústavní charta 1814), červencová monarchie Ludvíka Filipa (1830–1848; ústava 1830),
- 2. republika (1848–1852): únorová revoluce, národní dílny, listopadová ústava (Zákonodárné shromáždění a prezident), prezidentem zvolen Ludvík Napoleon Bonaparte,
- 2. císařství Napoleona III. (1852–1870) po státním převratu (prosinec 1851), konec v prusko-francouzské válce, Pařížská komuna (1871),
- Třetí republika (1870–1940), vichistický režim (1940–1944),
- 4. republika (1946–1958) a Pátá republika (od 1958).
Třetí republika
Francouzská republika 1870–1940. Vznikla po pádu druhého císařství. Ústava byla přijata roku 1875 formou tří samostatných ústavních zákonů (původně provizorium monarchistické většiny).
- zákonodárná moc: Národní shromáždění, tvořené Poslaneckou sněmovnou (volba na 4 roky, všeobecné, rovné a přímé právo bez cenzu) a Senátem (9 let, nepřímá a nerovná volba),
- prezident volený Národním shromážděním na 7 let, se Státní radou,
- byrokratická správa kombinovaná se samosprávou,
- parlamentní republika s nestabilitou vlád („parlamentní absolutismus“).
Události: Dreyfusova aféra (1894–1906, Zolovo „Žaluji!“), základy pracovního práva (svoboda odborů, zákoník práce), rozluka církve a státu (1905), garance versailleského míru, Briand–Kelloggův pakt (1928). Skončila porážkou 1940 a nástupem maršála Pétaina („Francouzský stát“, kolaborace).
Sjednocení Německa
- zánik Svaté říše římské (1806): územní přeskupení (1803), Rýnský spolek (1806, konfederace pod francouzským vlivem, ústavy a Code civil), abdikace Františka II.,
- Německý spolek (1815–1866),
- Německý celní spolek (1834),
- revoluce 1848: Předparlament, frankfurtské Národní shromáždění (spor Maloněmců × Velkoněmců). Návrh ústavy: dělba moci, dvoukomorový parlament, neodpovědný „císař Němců“, odpovědní ministři, říšský soud, Základní práva německého národa. Pruský král korunu odmítl a sněm skončil jako stuttgartský „parlament torzo“ (1849),
- Bismarckovy války (s Dánskem 1864, s Rakouskem 1866: Hradec Králové) → Severoněmecký spolek (1867),
- prusko-francouzská válka, listopadové dohody s jihoněmeckými státy, vyhlášení císařství ve Versailles (18. 1. 1871) → Německé císařství.
Ve sporu o kodifikaci stáli proti sobě Thibaut (pro) a Savigny (proti, Historická právní škola).
Německý spolek
Konfederace (Staatenbund) suverénních německých států vytvořená na Vídeňském kongresu spolkovými akty (1815) a doplněná závěrečným aktem vídeňských jednání (1820). Byla mezinárodní smlouvou panovníků, která v podstatě utvrdila roztříštěnost Německa. Úkoly: obrana, pomoc při vnitřních obtížích, garance ústavního zřízení (Bavorsko, Bádensko, Württembersko 1818–1819), ale zároveň garance svrchovanosti knížat. Orgánem bylo spolkové shromáždění (Bundestag) ve Frankfurtu s předsednictvím Rakouska, bez soudní pravomoci. Duch Svaté aliance, karlovarská usnesení (1819: tisk, univerzity, vyšetřovací komise). Zanikl prusko-rakouskou válkou 1866.
Německý celní spolek
Zollverein (1833, účinný 1834): odstranil celní bariéry mezi většinou států Německého spolku pod vedením Pruska (bez Rakouska). Navázal na pruský celní zákon 1818 a regionální celní spolky. Vytvořil prostor pro ekonomickou expanzi a posílil národní povědomí, byl tedy krokem k hospodářskému i politickému sjednocení. Orgány: generální celní konference (jednomyslnost), od 1867 celní parlament (většinové rozhodování).
Severoněmecký spolek
Spolkový stát (Bundesstaat) 22 států na sever od Mohanu pod vedením Pruska (1867–1871). Ústava (1867) chyběla úprava občanských práv a soudnictví ponechávala zemím. Orgány: Spolková rada (Bundesrat: zmocněnci vlád, zákonodárná i výkonná pravomoc), prezident spolku (pruský král), spolkový kancléř (Bismarck), říšský sněm (Reichstag). Jeho ústava se stala základem ústavy císařství.
Německé císařství
Druhá říše (1871–1918). Ústava 1871 vycházela z ústavy Severoněmeckého spolku, chyběla základní práva. Šlo o spolkový stát (spolek knížat pod předsednictvím císaře) s výlučnou, konkurující a zemskou příslušností, zvláštní práva měly Bavorsko a Württembersko. Orgány: Bundesrat, jednokomorový Reichstag, dědičný císař (pruský král), říšský kancléř jako nejvlivnější činitel. Politické režimy zemí byly zpravidla nedemokratické (pruské třítřídní volební právo).
Právo: zákon o soudní organizaci (1877; úřední, zemské a vrchní zemské soudy a Říšský soud v Lipsku), trestní zákoník (1871), obchodní zákoník (1861/1869, nový 1897), civilní a trestní řád (1877), BGB (1896). Bismarckovo sociální pojištění (nemocenské 1883, úrazové 1884, starobní 1889, Reichsversicherungsordnung 1911), ale i zákon proti sociální demokracii (1878). Kulturkampf: kazatelnicový paragraf (1871), zákaz jezuitů (1872), pruské květnové zákony (1873), obligatorní civilní sňatek (1875).
Sjednocení Itálie
Risorgimento: Mazziniho Mladá Itálie, revoluce 1848 a Statuto Albertino Sardinského království (1848: katolické náboženství, posvátný panovník, zákonodárce král se Senátem a Sněmovnou, práva občanů). Porážky s Rakouskem (Custozza 1848, Novara 1849), Římská republika (1849). Poté účast v krymské válce, válka s Rakouskem 1859 (Lombardsko), vyhlášení Italského království 1861 (Viktor Emanuel II.), 1866 Benátsko, 1870/71 Papežský stát (garanční zákon, římská otázka vyřešena Lateránskými smlouvami 1929).
Předrevoluční Rusko
Samoděržaví (carský absolutismus) a zaostalost. Petr I. se pokusil o reformy, Kateřina II. svolala zákonodárnou komisi (Velká instrukce, 1767). Svod zákonů Ruského impéria (1832/35, Speranskij) byl hlavním pramenem až do revoluce. Nevolnictví (palácoví a statkářští rolníci).
- reformy 60. let Alexandra II.: zrušení nevolnictví (1861), samosprávná (zemstva), soudní (1864),
- revoluce 1905: krvavá neděle, Říjnový manifest (ústavní svobody, parlament), Státní duma s omezenými pravomocemi a Státní rada (polovinu jmenoval car), carovo veto, opakované rozpouštění dum. Vznikají sověty (původně orgány hospodářského boje, imperativní mandát),
- Stolypinova agrární reforma (1906–1911): rozbití občiny, vrstva soukromých rolníků,
- stav práva: v moderním smyslu neexistoval, feudální rysy, stavovský a územní partikularismus, rolníci podle obyčeje a manželství podle církevního práva,
- politické strany: sociální demokraté (bolševici, menševici), kadeti, eseři.
Další vývoj viz Sovětské právo.