Kapitola předmětu Obecné právní dějiny
Obsah: versailleský systém, Výmarská republika, fašistická Itálie, znaky totalitních režimů. Nacismus viz Obecné právní dějiny – Nacistické právo.
Versailleský systém
Poválečné uspořádání po 1. světové válce. Pařížská mírová konference začala 18. 1. 1919. Smlouvy: Versailles (Německo), Saint-Germain (Rakousko), Neuilly (Bulharsko), Trianon (Maďarsko), Sèvres (Turecko). Východiskem byly Wilsonovy Čtrnáct bodů (sebeurčení národů). Versailleská smlouva stála na vině Německa (reparace, odzbrojení, ztráta území, Alsasko-Lotrinsko Francii). Vznikla Společnost národů.
Důsledky: nové národní státy ve střední Evropě (ČSR, Polsko, Jugoslávie), ale i menšinové problémy. Ponižující podmínky oslabovaly autoritu Výmarské republiky a živily revanšismus. Systém doplňovaly Malá dohoda, Locarno (Rýnský garanční pakt, 1925) a Briand–Kelloggův pakt (1928, zákaz útočné války). Rozpadl se ve 30. letech (Mnichov 1938).
Výmarská republika
Německá republika 1918–1933. Vznikla revolucí 9. listopadu 1918 (osudový den Němců: 1848, 1918, 1923, 1938, 1989). Rada lidových zmocněnců, volby do ústavodárného Národního shromáždění (leden 1919), prozatímní říšská ústava. Prvním prezidentem byl Friedrich Ebert. Výmarská ústava (31. 7. 1919, účinná 14. 8. 1919) měla dvě části: organizaci říše a práva a povinnosti občanů.
- zákonodárství: Reichstag (poměrný systém bez uzavírací klauzule) a Reichsrat (zástupci zemských vlád),
- říšský prezident s velmi silným postavením: přímá volba, jmenování kancléře, rozpouštění Reichstagu a nouzová nařízení podle čl. 48 (Notverordnungen) se silou zákona, kterými mohl suspendovat základní práva,
- vláda odpovědná Reichstagu, který ji mohl snadno svrhnout (negativní většiny).
Důvody pádu: versailleské podmínky, antidemokratické myšlení elit (státní správa, justice, armáda), hospodářská krize, podcenění NSDAP a její propaganda a mezery ústavy (žádná hodnotová orientace, chybějící klauzule, nestabilní vlády, silný prezident, jehož nouzová nařízení nacisté využili). Srovnání se SRN viz Základní zákon SRN.
Fašistická Itálie
- nástup: Mussolini (1919 Svaz bojovníků, 1921 PNF), pochod na Řím (28. 10. 1922), jmenován premiérem Viktorem Emanuelem III.,
- budování diktatury: zmocňovací zákon (1922), volební zákon (1923) a volby 1924, vražda Matteottiho a aventinská opozice, 1925 ztotožnění PNF se státem a zákon o pravomocích předsedy vlády, 1926 právo vlády vydávat normy, zákaz stávek, rozpuštění stran. Velká fašistická rada jako rozhodující kolegiální orgán, jediná kandidátka (1928), Sněmovna fascií a korporací (1939),
- Korporativní stát podle Charty práce (1927),
- Lateránské smlouvy (1929): politická smlouva (vznik Vatikánu), konkordát a finanční smlouva vyřešily římskou otázku,
- právo: trestní zákoník a trestní řád (1930/1931, Rocco), občanský zákoník (1942), které platí po očistě dodnes,
- pád: sesazení duceho Velkou fašistickou radou (24.–25. 7. 1943), rozpuštění PNF, Italská sociální republika (Salò, 1943–1945).
Program fašistů z roku 1919 byl přitom sociálně radikální (volební právo žen, osmihodinová doba, zdanění válečných zisků).
Korporativní stát
Fašistický model organizace hospodářství a společnosti podle Charty práce (1927): zaměstnanci a zaměstnavatelé byli nuceně sdruženi do syndikátů podle oborů a syndikáty tvořily 22 korporací. Spolčovací svoboda zanikla, stávky byly zakázány. Stát přes korporace zasahoval do pracovních vztahů, určoval mzdy a kontroloval ceny. Představa státu jako nadtřídní organizace měla nahradit třídní boj.
Totalitní režim (právní dějiny)
Společné rysy totalitních (fašistických, nacistických a sovětských) režimů:
- stát: teroristické metody ve správě a militarizace aparátu, protiústavní zákony a likvidace demokratických svobod, centralizace a Vůdcovský princip či vedoucí úloha strany, splynutí strany se státem, polostátní organizace, ideologie (šovinismus, rasismus, třídní nenávist), mimosoudní represe a tajná policie,
- právo: zvýšená trestní represe proti odpůrcům, opuštění formální rovnosti stran, omezení smluvní svobody státními zásahy, neurčité právní pojmy a generální klauzule, popření zásad zákonnosti (analogie, retroaktivita), ideologie jako pramen práva, formální ústavy.
Srov. Totalitní a autoritativní režim (státověda), Nacistické právo, Sovětské právo.