Definice
Testamenti factio – Způsobilost pořídit závěť (activa) a být ustanoven dědicem či odkazovníkem (passiva).
Výklad v předmětech
Římské právo II
Testamenti factio
Testamentární způsobilost: Vyžadovala se u všech účastníků (zůstavitel, svědkové, vážný, familiae emptor, dědicové, odkazovníci, poručníci). Měli ji jen římští občané a Latinové (u mancipačního testamentu nositelé ius commercii). Rozlišení na aktivní a pasivní pochází až od středověkých škol.
- activa (pořídit závěť): nemají ji osoby alieni iuris (kromě vojenského peculium castrense), otroci, nedospělí, duševně nemocní (mimo světlé okamžiky), marnotratníci, němí a hluší (změnil Justinián), intestabiles (kdo odmítl svědčit o formálním úkonu, jehož byl svědkem), juniánští Latinové, později odpadlíci a heretici. Ženy mohly pořizovat až mancipačním testamentem. Pozdější duševní nemoc, prohlášení za marnotratníka či ztráta řeči testament nerušily,
- passiva (být dědicem): obdobně, ale mohou nabývat i osoby alieni iuris, cizí otroci a nedospělí. Nelze ustanovit osoby neurčité (personae incertae): nelze určit „toho, kdo přijde první na pohřeb“, ale lze „toho z pokrevních příbuzných, kdo…“. Neurčitými byli zprvu i postumi (všichni narození po zřízení testamentu) a právnické osoby. Výjimkou byl od počátku římský stát, v křesťanské době i kostely a zbožné nadace.
Původně se vyžadovala nepřetržitě od pořízení do smrti, později jen v době pořízení a smrti (lex Cornelia de captivis pro zajatce).
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Status familiae