Definice
Svémoc – Prosazování vlastního práva vlastní silou; v Římě postupně omezována (in ius vocatio, Leges Iuliae, Decretum divi Marci), přetrvala jako nutná obrana a zadržovací právo.
Výklad v předmětech
Římské právo I
Svémoc
Svémoc: v nejstarší době si každý musel své právo prosadit sám, např. odplatou (talio). Spory mezi rody se řešily dohodou náčelníků a král byl smírčím orgánem. Svémoc se postupně omezovala ve prospěch státu:
- Zákon dvanácti desek (I, 1–3), in ius vocatio: žalobce volá žalovaného před soud. Násilím ho smí odvést jen tehdy, když jít odmítá, a to před svědky. Nemocnému či starému musí dát potah.
- praetor chránil držbu a omezoval soukromé násilí (Ochrana držby),
- Lex Cornelia de sicariis et veneficis (81 př. n. l.) zakázala vraždy a nošení zbraní, Leges Iuliae de vi publica et privata (Augustus) přinesly přísné tresty za násilí,
- Decretum divi Marci (Marcus Aurelius): kdo vymáhá pohledávku svémocí, ztrácí nárok.
Svémoc přetrvala jako nutná obrana a krajní nouze, zadržovací právo, právo odebrat svou věc (omezeno 389 n. l.) a moc pater familias.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Vim vi repellere licet, Svépomoc, Ochrana držby