Definice
Peculium – Majetek svěřený synovi nebo otrokovi k samostatné správě; vlastníkem zůstává pater familias, který za dluhy odpovídá do výše peculia.
Výklad v předmětech
Římské právo I
Peculium
Majetek svěřený pater familias synovi nebo otrokovi k samostatné správě. Je to „malý majetek“, který podřízený má odděleně od účtů pána a s jeho svolením (Ulpián, D. 15.1.5.3–4). Vlastníkem zůstává pater familias, podřízený má faktickou správu a užívání. Za dluhy podřízeného odpovídá pater familias jen do výše peculia (dumtaxat de peculio), žalobou actio de peculio (Actio adiecticiae qualitatis).
Zvláštní druhy:
- peculium profecticium (obecné, od otce), servile (otrokovo),
- castrense: táborové (od Augusta), majetek nabytý synem ve vojenské službě. Syn o něm mohl pořídit testamentem, později i nakládat mezi živými, a byl k němu v postavení pater familias. Nepořídil-li, spadlo na otce; intestátní posloupnost zavedl až Justinián.
- quasi castrense: ze státní služby, církevní hodnosti či svobodného povolání,
- adventicium: od Konstantina majetek po matce a jejích příbuzných (bona materna, materni generis), který otec nesměl zcizit, později i majetek ze sňatku (bona nuptialia). Justinián vytvořil obecnou kategorii bona adventicia: vše, co dítě nabylo jinak než z otcova majetku. Otec ho jen spravoval a měl k němu požívací právo, dispozice vyžadovala souhlas obou, testament o něm dítě pořídit nemohlo.
Pekulium bylo fakticky posuzováno jako vlastnictví: otroci si z něj vykupovali svobodu, jeho odejmutí bez důvodu se považovalo za nemravné a při propuštění či emancipaci bez ujednání zůstávalo propuštěnému.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Actio adiecticiae qualitatis, Persona alieni iuris