Právo – zápisky

Pactum

1 min čtení

Definice

Pactum – Neformální úmluva, která sama nezakládá žalobu (pacta nuda), ledaže je připojena ke kontraktu, chráněna praetorem nebo uznána zákonem (pacta vestita).

Výklad v předmětech

Římské právo II

Pactum

Neformální úmluva, která sama o sobě nezakládá žalobu: ex nudo pacto actio non nascitur. Ve starším právu měla skromný význam: LDT ji zná jen jako prostředek k odvrácení odpovědnosti za krádež či urážku a k ukončení sporu. Větší význam jí dalo praetorské právo, platilo nuda pactio non parit actionem, sed parit exceptionem (Ulpianus).

  • pacta nuda (holá): nežalovatelná, nanejvýš exceptio (např. pactum de non petendo) nebo naturální obligace,
  • pacta vestita („oděná“, žalovatelná):
    • pacta adiecta: připojená ke kontraktu bonae fidei a chráněná jeho žalobou (viz Pacta adiecta),
    • pacta praetoria: chráněná praetorem jako doplněk soustavy kontraktů:
      • constitutum debiti: slib zaplatit existující peněžitý dluh určitého dne, actio de pecunia constituta. Je akcesorická, ale s hlavní žalobou v soluční konkurenci (litiskontestace o jedné druhou nekonzumuje, obě zanikají až zaplacením) a lze ji použít i po zániku hlavního závazku jinak než splněním. Constitutum debiti proprii (vlastní dluh) × debiti alieni (cizí dluh: neformální rukojemská smlouva, rozvinutá zejména Justiniánem),
      • receptum arbitri: úmluva se soukromým rozhodčím, že rozhodne spor. Předpokládá compromissum stran. Rozhodnutí je konečné a nelze je změnit. Strany se zavazovaly poenálními stipulacemi, zdráhajícího se arbitra nutil praetor nepřímo (pokuta, zabavení), Justinián dal actio in factum,
      • receptum nautarum, cauponum, stabulariorum: původně slib lodníka, hostinského a majitele stájí, že vnesené věci vrátí bez vady. Později závazek vznikal prostým vnesením. Odpovídali za custodii, osvobodila je jen vis maior,
      • receptum argentarii: slib bankéře vyplatit v určitý den třetí osobě částku na účet klienta (actio receptitia). Justinián ho sloučil s constitutum debiti,
      • pactum de iureiurando: dohoda, že spor rozhodne přísaha,
    • pacta legitima: uznaná císařským právem: neformální slib věna (pollicitatio dotis, žalovatelný od Theodosia II.), neformální darovací slib (Darování (Řím)), compromissum.

Teprve kanonisté a ius commune prosadili zásadu Pacta sunt servanda pro všechny úmluvy.

Odkaz na původní dokument

Souvislosti

Graf

Příchozí odkazy