Definice
Obligatio – Právní pouto, které dlužníka nevyhnutelně nutí poskytnout věřiteli plnění (dare, facere, praestare) podle práva obce.
Výklad v předmětech
Římské právo II
Obligatio
Obligatio est iuris vinculum, quo necessitate adstringimur alicuius solvendae rei secundum nostrae civitatis iura (I. 3, 13 pr.): právní pouto, které nás svou nevyhnutelností nutí poskytnout někomu plnění podle práva naší obce. Podle Ulpiana podstata závazku nespočívá v tom, že se věc stane naší, ale v tom, že je někdo donucen něco nám dát, vykonat nebo zaručit.
Obligace patří mezi relativní majetková práva (působí inter partes, chrání je actio in personam, viz Actio in personam) a zakládá kauzu k věcněprávním dispozicím. Subjekty jsou creditor (věřitel) a debitor (dlužník), případně ručitelé a pluralita subjektů.
Náležitosti plnění (debitum): určité či určitelné, k uspokojení zájmu věřitele, ocenitelné v penězích (pekuniární kondemnace), možné (impossibilium nulla obligatio est) a dovolené (ne contra legem, in fraudem legis, contra bonos mores). Předmět viz Dare, facere, praestare.
Vývoj: od noxálního ručení (noxae datio) a ručení vlastní osobou (nexum, zrušeno lex Poetelia Papiria 326 př. n. l.) přes sponsio (nepřecházela na dědice) k obecnější stipulatio a mutuum (i pro cizince).
Podrobněji: obligace je historicky mladší než věcná práva a reguluje pohyb majetku, proto působí jen relativně. Žaloba in personam musí žalovaného jmenovat už v intenci a žalovaný má od začátku povinnost spolupracovat (defenzní povinnost). Obligace vzniká až tehdy, když k dluhu (debitum) přistoupí ručení: věřitel si může ekvivalent vzít z dlužníkova majetku. Nejstarší byly obligace z deliktu: krevní msta se omezovala (souhlas veřejné moci, Zákon XII desek: zloděje přistiženého při činu po zbičování přiřkl magistrát okradenému, noční zloděj směl být zabit), pak nastoupila talio a výkupné (si membrum rupsit, ni cum eo pacit). Dluh (příbuzní platí výkupné) a ručení (pachatel v moci poškozeného) byly zprvu odděleny, prototyp obligace vznikl jejich spojením v jedné osobě. Nexum (nectere = svázat) bylo mancipací svobodného člověka do moci věřitele jako záruky výkupného či půjčky, propuštěného po zaplacení (nexi liberatio); obdobně fiducia u věcí. Sponsio měla původně sakrální účinky, porušitel propadal bohům. Postupně se těžiště přesunulo z ručení na plnění a u deliktů nastoupila povinná soukromá pokuta.
Odkaz na původní dokument