Definice
Manumissio – Propuštění otroka na svobodu – civilně (vindicta, censu, testamento) se propuštěnec stal občanem, praetorsky (per epistulam, per mensam, inter amicos) jen Latinem Iunianem; vůči patronovi měl patronátní povinnosti.
Výklad v předmětech
Římské právo I
Manumissio
Propuštění otroka na svobodu projevem vůle pána. Propuštěnec (libertus) zůstal k bývalému pánovi (patronus) vázán patronátními právy: úcta, poslušnost, služby, dědické nároky.
Formy:
- podle ius civile (propuštěnec se stal římským občanem): vindicta (fingovaný soudní proces o svobodu), censu (zápis do seznamu občanů), testamento (závětí),
- podle ius honorarium (propuštěnec byl jen Latinus Iunianus, bez práva pořizovat, a jeho majetek po smrti připadl pánovi): per epistulam (dopisem), per mensam (přizváním ke stolu), inter amicos (mezi přáteli).
Podrobnosti: při vindicta šlo o fingovaný proces o svobodu: assertor libertatis se dotkl otroka hůlkou a prohlásil ho svobodným, pán neodporoval a magistrát to potvrdil. Censu zanikla s koncem census na počátku císařství. Testamento muselo znít latinsky a rozkazovacími slovy (Stichus servus meus liber esto); při podmínce byl otrok do jejího splnění statuliber, svobodu nabyl, když dědic přijal dědictví. Neimperativní propuštění v testamentu platilo jako fideicommissaria libertas, kterou mohl otrok na dědici vymáhat. Pro platnost civilní manumise musel mít pán otroka v kviritském vlastnictví.
Omezení: lex Fufia Caninia (2 př. n. l.) omezila propouštění testamentem poměrně: z 3–10 otroků polovinu, z 10–30 třetinu, z 30–100 čtvrtinu, nad 100 pětinu, nejvýše 100. Neformálně propuštěné postavila lex Iunia Norbana (19 př. n. l.) na roveň Latinům: „žili jako svobodní, umírali jako otroci“. Konstantin zavedl manumissio in ecclesia před obcí věřících.
Vztah propuštěnce k bývalému pánovi viz Patronát.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Podřazené: Patronát