Definice
Aditio hereditatis – Přijetí dědictví vnějším dědicem (cretio, pro herede gestio, nuda voluntas), které následuje po povolání (delatio).
Výklad v předmětech
Římské právo II
Aditio hereditatis
Nastoupení (přijetí) dědictví. Delatio (povolání k pozůstalosti) nastává smrtí zůstavitele, popř. splněním odkládací podmínky. Domácí dědicové nabývají současně s delací, vnější dědicové až adicí. Do té doby je pozůstalost ležící.
Způsoby přijetí:
- cretio: slavnostní ústní prohlášení podle formule ve lhůtě stanovené zpravidla v závěti (100 dní, pro substituta 50). Nutná byla jen tehdy, učinil-li ji zůstavitel podmínkou s vyděděním pro případ nesplnění. I po výslovném odmítnutí šlo dědictví krecí přijmout, dokud lhůta běžela. Byl to jediný případ lhůty v civilním právu, jinak mohl dědic přijetí libovolně oddalovat. Zrušena 407,
- pro herede gestio: konkludentní přijetí, tím že se osoba chová jako dědic (platí dluhy, plní odkazy),
- nuda voluntas: neformální projev vůle přijmout.
Dědic si musel být vědom delace a jejího důvodu. Za nezpůsobilé (děti, choromyslné) mohl jednat otec či poručník až v poklasickém právu. Z testamentu se navíc vyžadovala capacitas (ius capiendi), tedy způsobilost dědictví nabýt, odlišná od testamenti factio passiva: neměli ji juniánští Latinové a podle Augustových zákonů neženatí (caelibes), částečně bezdětní (orbi). Odmítnutí nevyžadovalo formu.
Praetor dal věřitelům právo otázat se povolaného, zda je dědicem. Ten si mohl vyžádat lhůtu k rozmyšlenou, a nechal-li ji uplynout, měl se za to, že odmítl. Bonorum possessio se udílela na žádost (agnitio bonorum possessionis) v prekluzivní lhůtě, což umožňovalo sukcesivní delaci. Justinián zavedl lhůtu k rozmyšlenou (spatium deliberandi, až 9 měsíců). Kdo se v ní nevyjádřil, měl dědictví za přijaté.
Převod delace: právo přijmout je osobní. Výjimkou je in iure cessio hereditatis: legitimní dědic extraneus (např. nejbližší agnát) mohl už v klasické době před nabytím převést právo z delace a nabyvatel se tím stal civilním dědicem. Zabraňovalo to uprázdnění pozůstalosti a nahrazovalo chybějící sukcesivní delaci civilního práva.
Odpadne-li dědic: transmissio hereditatis (právo přijmout přechází na dědice dědice, zemřel-li dříve, než se vyjádřil). Klasické právo ji neznalo, jen výjimečně pomohla restitutio in integrum. Theodosius II. a Valentinián III. ji připustili pro descendenty deláta ustanovené v testamentu, Justinián pro každého jeho dědice, zemřel-li delát v deliberační lhůtě, nebo do roka od zjištění delace. Poklasické právo znalo i transmisi na ascendenta dítěte mladšího 7 let, substituce, ius repraesentationis a ius adcrescendi (uvolněný podíl přirůstá ostatním spoludědicům; re coniuncti, re et verbis coniuncti).
Akrescence: každý spoludědic je univerzálním sukcesorem a podíl jen určuje míru účasti. Proto podíl přirůstá i při podílech určených v testamentu (vůle je jen relativním vodítkem). Přirůstá nejprve dědicům v užším svazku (ustanovení v jedné větě, tentýž kmen či linie), teprve pak ostatním. Má přednost před sukcesivní delací, nastává bez přijetí a nezáleží na tom, zda ostatní už nabyli. Břemena uprázdněného podílu (odkazy, manumise) přecházela až podle poklasického práva.
Lex Iulia et Papia Poppaea akrescenci v testamentární posloupnosti omezily: podíl uprázdněný po smrti zůstavitele (caducum) či ještě za jeho života (in causa caduci) přirůstal jen descendentům a ascendentům do 3. stupně. Ostatní spoludědici a odkazovníci mohli caduca vindicare jen, měli-li děti, jinak připadla státní pokladně (aerarium, později fiscus). Justinián obnovil staré právo. Nenastoupil-li žádný dědic, byla pozůstalost odúmrtí (bona vacantia): praetor ji dával věřitelům k prodeji, lex Iulia ji vyhradila státní pokladně.
Odkaz na původní dokument
Souvislosti
- Související: Hereditas iacens