Právo – zápisky

Teorie práva I – Právní norma

7 min čtení

Kapitola předmětu Teorie práva I

Obsah: pojem a znaky právní normy, normativní modality, prvky a struktura normy, druhy norem. Působnost viz Teorie práva I – Působnost právní normy.

Právní norma

Pravidlo chování, které je srozumitelné svým adresátům a které je stanoveno nebo uznáno státní mocí. Stanoví, co má být, tedy jak se má obecně určený adresát chovat. Obecně charakterizuje situaci, která má aplikací normy nastat. Další charakteristiky:

  • vyjádření mětí (toho, co má být), nejmenší rozumná jednotka právního řádu, způsob komunikace,
  • funkce (Kelsen): přikazovat, zmocňovat, dovolovat, derogovat,
  • abstraktní, ale s reálným dopadem: vyžaduje někoho, kdo věří, že se má dodržet a že porušení má být sankcionováno (Peregrin). V právním státě je tím stát.

Znaky:

Norma ≠ Ustanovení a norma ≠ pramen. Prvky viz Prvky právní normy, struktura viz Struktura právní normy.

ÚS (Pl. ÚS 49/03, Jindřichovice pod Smrkem): obec nesmí vyhláškou zakázat vstup „úředníkům“ na své katastrální území. Takovou regulaci jí nesvěřil žádný zákon a pojem „úředník“ je neurčitý.

Mětí

Vyjádření toho, co má být (Sollen). Víra, že má dojít k určitému jednání vždy, když jsou splněny určité podmínky (Pattaro). Právní norma je mětím, ne popisem toho, co je.

Ustanovení

Část textu právního předpisu s normativním obsahem: výraz s jakýmikoli jazykovými prostředky, jehož smyslem je vyjádřit právní normu nebo některou její složku (okruh subjektů či situací, právní následek) (Pl. ÚS 24-94: slovo „lesopark“ vymezuje skutkovou podstatu poplatkové povinnosti). Ustanovení není totožné s normou: norma může být vyjádřena ve více ustanoveních a jedno ustanovení může obsahovat části více norem. Předpis obsahuje i nenormativní části (slavnostní proklamace, konstatování faktického stavu, ustanovení natolik nesrozumitelná či vzletná, že normu nést nemohou). Nevyvolávají obvyklé právní následky, ale pomáhají např. při interpretaci.

Normativnost

Omezení možností lidského chování (regulace), tedy regulativnost. Požadavky:

  • stanovené pravidlo lze porušit (jinak nejde o normu),
  • prokazatelně působí na lidské chování,
  • nepožaduje nemožné ani samozřejmé,
  • umožňuje splnění.

Spolu s obecností je společným znakem všech normativních systémů.

Obecnost

Charakteristika subjektů, objektů a skutečností pomocí typových (charakteristických) znaků. Nerozhoduje počet, ale generické určení: adresátem může být i jediný subjekt, je-li určen obecnými znaky (např. prezident republiky) (Knapp). Opakem je individuálnost (Individuální právní akt).

Všeobecná závaznost

Závaznost pro všechny bez výjimek. Adresát se nemůže rozhodnout, zda se normě podřídí, ani předem vyloučit její následky (např. sankci). Norma není doporučení, prosba ani rada. Je to specifický znak práva oproti jiným normativním systémům.

Vynutitelnost práva

Stát je garantem dodržování norem a v případě potřeby zakročí sankcemi. Norma působí i proti vůli adresáta, spojuje se s trestáním a prevencí. Norma, která není vynutitelná, nemůže být právní normou.

Normativní modality

Deontické operátory, které určují charakter normativní věty: Příkaz, Zákaz a Dovolení. Jsou vzájemně definovatelné: kterýkoli může být základní a ostatní z něj lze odvodit (Weinberger).

Příkaz

Normativní modalita, v níž je povinnost vyjádřena pozitivně: alternativa chování uvedená v normě je ta, kterou má subjekt dodržet (máš konat X).

Zákaz

Normativní modalita, v níž je povinnost vyjádřena negativně: alternativa chování je pro subjekt vyloučena (nesmíš konat X).

Dovolení

Normativní modalita, která dává možnost chování. Druhy:

  • explicitní (výslovné) dovolení: je-li dovoleno určité jednání, je dovolen i jeho opak,
  • implicitní dovolení: dovolení dané příkazem (co je přikázáno, je i dovoleno),
  • dovolení na základě neupravenosti (indiferentní): co právo nereguluje, mohu činit,
  • dovolení ve smyslu nezakázaného jednání: normativně stanovené pravidlo „co není zakázáno, je dovoleno“ (Legální licence).

Prvky právní normy

Subjekt (adresát, komu norma přikazuje, zakazuje či dovoluje), objekt (chování, které norma reguluje) a obsah (samotné pravidlo: příkaz, zákaz, dovolení). Neplést se strukturou.

Struktura právní normy

Tříprvková (klasická) struktura: Hypotéza, Dispozice, Sankce.

Dvouprvková struktura: podmínka (podmínka nastoupení normativního tlaku) a následek (normativní následek). Je obvyklejší a správnější. Tříprvkové pojetí je spíše specifikem střední a východní Evropy, celosvětově převažuje vztah podmínky a následku (Sartor).

Existují normy s neklasickou strukturou.

Hypotéza

Část normy, která stanoví podmínky či skutečnosti, jež musí nastat, aby se uplatnilo pravidlo obsažené v dispozici (skutková podstata).

Dispozice

Část normy, která nese vlastní pravidlo chování, návod, jak se lidé mají chovat. Je nutnou částí normy.

Sankce

Ve struktuře normy: nepříznivé následky spojené s porušením dispozice, které musí adresát strpět, pokud v podmínkách hypotézy nejednal podle dispozice. Sankce v teorii odpovědnosti viz Sankce.

Normy s neklasickou strukturou

Normy, které mají zcela jiné uspořádání, takže v nich nelze nalézt ani dispozici. Mají odlišné části. Patří sem např. definiční, kompetenční, kolizní a teleologické normy.

Druhy právních norem

Přehled klasifikací:

Perfektní a imperfektní normy

Dělení podle přítomnosti sankce:

  • perfektní: norma, která má sankci,
  • imperfektní: norma bez sankce. Weyr imperfektní normy vylučoval, protože každé porušení normy musí být stiženo trestem.

Norma s hypotézou, dispozicí i sankcí (kondicionální) je tedy podmíněná perfektní.

Podmíněné a nepodmíněné normy

Dělení podle přítomnosti hypotézy:

  • podmíněná norma hypotézu má, takže pravidlo se uplatní jen při splnění podmínky,
  • nepodmíněná norma hypotézu nemá a působí vždy.

Přikazující, zakazující a dovolující normy

Dělení podle povahy regulace, tedy podle normativní modality v dispozici: Příkaz, Zákaz, Dovolení.

Obecné a zvláštní normy

Dělení podle povahy hypotézy: obecná (generální) norma dopadá na širší okruh situací, zvláštní (speciální) z něj vyděluje specifickou problematiku. Vztah řeší Lex specialis derogat legi generali.

Abstraktní a kazuistické normy

Dělení podle povahy strukturních částí: kazuistické normy vymezují (typicky) podmínky realizace pravidla vyjmenováním jednotlivých případů, abstraktní pomocí obecné kategorie, která zahrnuje všechny jednotlivé případy.

Relativně abstraktní a relativně konkrétní normy

Dělení podle úrovně abstrakce formulace strukturálních částí:

  • relativně abstraktní normy dávají větší prostor k uvážení (Diskrece). Důvodem bývají neurčité právní pojmy,
  • relativně konkrétní normy takový prostor nedávají. I zde ale aplikující subjekt uvažuje, zda jsou splněny subsumpční podmínky (Subsumpce).

Kogentní a dispozitivní normy

Dělení podle typu právní regulace:

  • kogentní (imperativní, donucující, nevylučitelné) normy upravují poměry s nutností, která vylučuje projev soukromé vůle. Stanoví práva a povinnosti bez ohledu na vůli subjektů,
  • dispozitivní (sjednatelné, doplňující, subsidiární, poddajné, podpůrné) normy stanoví pravidlo, ale dovolují adresátům vytvořit si vlastní, které se stává závazným a stát ho vynucuje. Neznamená to, že dispozitivní normu lze porušit, jen ji lze nahradit vlastní úpravou.

Na úrovni odvětví viz Metoda právní regulace.

Operativní norma

Norma o normách: upravuje např. jejich vznik, publikaci, charakter či zrušení (např. Derogační klauzule, ustanovení o účinnosti).

Definiční norma

Norma, která vymezuje význam pojmu (legální definice). Může pojmu přiznat užší nebo širší význam, než má v obvyklém jazyce, např. „stavba“ podle stavebního zákona nebo „zbraň“ podle § 89 odst. 5 TZ. Slouží jazykovému a zužujícímu či rozšiřujícímu výkladu.

Kompetenční norma

Norma, která stanoví rozsah pravomoci a působnosti orgánů veřejné moci (Pravomoc, Kompetence).

Teleologická norma

Finální (účelová) norma: neobsahuje vlastní pravidlo chování, ale jen cíl, kterého má být dosaženo. Způsob je na adresátovi. Typická je pro směrnice, ve vnitrostátním právu není častá ani žádoucí. Je vodítkem pro teleologický výklad.

Kumulativní a alternativní výčet

  • kumulativní: každá podmínka musí být splněna, všechny povinnosti (oprávnění) realizovány, případně všechny sankce uloženy,
  • alternativní: postačí, aby z vyjmenovaných jevů nastal jen jeden.

Taxativní a demonstrativní výčet

  • taxativní: úplný, uzavřený. Nic nelze přidat,
  • demonstrativní: otevřený („zejména“, „např.“). Lze přidat další prvky, které mají společné znaky s vyjmenovanými, podle uvážení aplikujícího.

Blanketová norma

Norma s „neurčitým“ či „prázdným“ odkazem: odkazované ustanovení (norma) v ní není specifikováno (např. „v rozporu s jiným právním předpisem“, § 165 TZ).

Odkazující norma

Norma, která odkazuje ke konkrétnímu předpisu či jeho části. Je buď statická (na znění předpisu bez pozdějších změn), nebo dynamická (na aktuálně účinné znění).

Kolizní norma

Norma určená k řešení konkurence (kolize) norem: mezinárodních, interlokálních, interpersonálních či intertemporálních (Rozehnalová). Zvláštním druhem je Intertemporální norma.

Intertemporální norma

Norma, která řeší časový střet starší a nové úpravy (přechodná ustanovení) a vylučuje nepravou retroaktivitu, případně zakládá ultraaktivitu.

Graf

Příchozí odkazy