Kapitola předmětu Státověda
Státní obyvatelstvo
Druhý Jellinekův znak státu: osoby trvale se nacházející na území státu, na něž působí státní moc. Patří sem občané i cizinci a osoby bez státní příslušnosti. Pojmy: občané, obyvatelé, lid, národ (státní národ). Do vztahu se státem se dostává i ten, kdo na území pobývá, podniká nebo má trvalý pobyt.
Státní občanství
Status, se kterým stát spojuje určitá práva a povinnosti fyzické osoby, právně vynutitelné. Jeho udělením vzniká zvláštní právní vztah fyzické osoby a státu (Filip, Svatoň). Lze ho chápat jako právní vztah, právní stav (status) i zvláštní subjektivní právo (nárok na nabytí či zachování).
- ÚS (Pl. ÚS 9/94): časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, proti její vůli zpravidla nezrušitelný. Podmínky nabytí a pozbytí určuje svrchovaně stát,
- MSD (Nottebohm, 1955): právní svazek, jehož základem je skutečné spojení existence, zájmů a pocitů,
- Arendtová: občanství je „právo mít práva“.
Historie: řecká polis, římský status civitatis, středověká vazba na místo pobytu, moderní pojetí od konce 18. století (konec nevolnictví, kodifikace soukromého práva). České občanství: 1918 (domovské právo), zák. č. 39/1969 Sb., zák. č. 40/1993 Sb., dnes zákon č. 186/2013 Sb. Historicky bylo i diferencované občanství (Reichsangehörigkeit × Reichsbürgerschaft).
Práva a povinnosti viz Práva a povinnosti občanů, nabytí viz Nabytí státního občanství, pozbytí viz Pozbytí státního občanství. Kritické perspektivy: feministické teorie (Lister), globální občanství, Kochenov (občanství jako násilný status).
Práva a povinnosti občanů
Práva: svobodný vstup na území a jeho opuštění, zákaz vyhoštění, účast na rozhodování o veřejných záležitostech (aktivní a pasivní volební právo), právo zastávat klíčové veřejné funkce (některá povolání jsou podmíněna občanstvím), konzulární ochrana v zahraničí, sociální práva. Sporné je členství v politických stranách (SDEU C-808/21).
Povinnosti: věrnost státu, obrana státu (branná povinnost), dodržování předpisů, případně povinnost volit či zastávat funkci (v ČR ne).
Nabytí státního občanství
Originární (původní) způsoby: narození na území (ius soli), nalezení na území, naturalizace (udělení na žádost), nabytí úřadu ve státě, optování občanství (volba při změně území či rozpadu státu).
Derivativní (odvozené) způsoby: narození rodičům-občanům (ius sanguinis), osvojení, určení otcovství, uzavření manželství.
- narozením (filiace) je nejčastější. Uplatní se ius sanguinis, ius soli nebo jejich kombinace,
- udělením rozhoduje stát. Obvykle je nenárokové, ale svévolné odmítnutí může narazit na právo na rodinný a soukromý život a na soudní ochranu. V ČR je podmínkou mimo jiné 5 let trvalého pobytu.
Ius soli a ius sanguinis
- ius soli (právo půdy): občanství se nabývá narozením na území státu (typicky USA). Jde o originární způsob,
- ius sanguinis (právo krve): občanství se nabývá po rodičích bez ohledu na místo narození (typicky ČR). Jde o derivativní způsob.
Většina států oba principy kombinuje.
Pozbytí státního občanství
Dobrovolné × nedobrovolné. V ČR: „Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství“ (čl. 12 odst. 2 Ústavy).
- expatriace: povolovací systém, jednostranný akt, nebo automatické pozbytí ze zákona (např. při dobrovolném nabytí cizího občanství),
- další způsoby: sňatek (historicky), denaturalizace, denacionalizace, vystěhování, zánik státu, změna hranic (transfer území), soudní rozhodnutí.
Ztráta bez nabytí jiného vede ke stavu Apatridie.
Apatridie
Stav osoby bez státního občanství (apatrida, státní bezdomovec, osoba bez státní příslušnosti). Vzniká mezerami v úpravě, rozpadem států (SSSR, Jugoslávie) nebo diskriminací. Apatrida nemá doklady, nemá kam být vyhoštěn a nemá konzulární ochranu.